Dialog

„Neměl jsi zahnout doprava?“

 „Ne. Vím, kudy mám jet.“

„Ale tam byla směrovka - Lhotice 15 km doprava.“
„Jedem podle navigace, zlato. Dovede nás tam tou nejkratší cestou.“

„Dobře. Jak myslíš. Ty řídíš.“

„Ano, já řídím, tak se mi do toho prosím tě nemíchej.“

„No ovšem, tak já nemusím mluvit, nemusím ani dýchat, nemusím tu ani být, abych tě nerušila!“

„Chceš se hádat?“

„Ne, to ty se chceš hádat!“

„Cože? Já!? Myslíš, že mě to baví, pořád se hádat kvůli každé kravině, se kterou na mě přijdeš?“

„Takže jsem hysterka? Samozřejmě, já jsem ta nejhorší a milostpán je génius!“

„Měl jsem radši držet hubu!“

„No počkej, to si o tom nepromluvíme? Pořád utíkáš od problémů! Jako minulý týden s tou pohovkou. Tak půl roku ji sháníme, obíháme všechny obchody ve městě jako idioti. A ty místo toho, abys mi poradil, tak řekneš: ‚Vyber si sama, jakou chceš,‘ tak je to normální??!“

„Ale vždyť mně bylo opravdu jedno, kterou si vybereš. Jo a nezapomeň, že jsem přeci jen jednu vybral! Ale ty jsi mi ji hned zamítla…“

„Prosím tě, protože ty vůbec nemáš vkus! Ta tvoje pohovka by se nám do bytu vůbec nehodila.“

„Dobře, dobře, dobře. Máš pravdu. V kolik máme být na té svatební oslavě?“

„Zase utíkáš od tématu! Vyhýbáš se konfrontaci!“

„Sakra, můžeš mi jenom říct, v kolik ta pitomá oslava začíná?“

„Pitomá? Je to svatba moji nejlepší kamarádky! To je jako ona taky pitomá? A já jsem jako taky pitomá, když se přátelím s pitomými lidmi?“

„Fajn, tak mi to neříkej. Ale doufám, že když jsme se zdrželi kvůli tý debilní objížďce hned za Prahou.“

„Měl sis stáhnout aktuální dopravní info. A měli jsme vyjet radši ještě o hodinu dřív.“

„Miláčku, kdybychom vyjeli o hodinu dřív, tak by sis nestihla nalíčit a učesat, protože ti všechno neskutečně dlouho trvá! I když jsi kvůli tomu, abys všechno stihla, vstávala v půl pátý ráno.“

„No tak bych si udělala jen lehkej nature make-up a bylo by. Sluší mi to bez make-up stejně jako s ním.“

„Jo, ha ha..“

„Cože? Nesluší nebo co???!“

„Ale jo, sluší!“

„Mlč!“

„Jak chceš.“

„Jak chceš? Zase mě odbýváš pár slovy. A proč vlastně nejdeme služebním autem? Je novější hezčí a rychlejší než naše. Mohli jsme se předvést!“

„Tak za prvé, to auto je moje služební, a moc dobře víš, jak vedení trvá na tom, aby se s ním nejezdilo na soukromé cesty. Za druhý, je o čtyři roky starší než naše a nemá ani takový výkon jako naše, ale chápu, že auta a další technika jde mimo tebe, a za třetí ho má dneska u sebe šéf.“

„A šéf si ho domů vzít může, jo?“

„Jo, je to šéf.“

„Určitě s tím jezdí, kam se mu zlíbí. Na nákupy, a možná i na dovolený. Jenže vám troubám to je jedno, ani ozvat se neumíte.“

„Hmm..“

„Co hmm?“

„Nic."

„Tss! Co jsi to chtěl vědět?“

„Kdy?“

„Ježiš, před chvílí!“

„Já už nevím.. Vlastně jo, v kolik to začíná?“

„Kouknu se na tu pozvánku. V sobotu 22. července od 14:00.“

„Zlato? Víš, že dvaadvacátého je až příští týden?“

„Cože!!!??? A tos mi to nemohl říct dřív!?“

„Ani jsi mi tu pozvánku neukázala a navíc jsi prohlásila, že to zvládneš zařídit sama.“

„Samozřejmě, všechno já. Za všechno můžu já viď?“

„No a já jsem si snad spletl datum?“

„Otoč to! Jedem domů!“

„Ale za pár metrů musíme být na místě…“

„Řekla jsem, abys to otočil a mlč!“

„Jak chceš.“

„A stejně je to tvoje chyba!"

autorka povídky: Dominika Podvolecká