Dina Rubina – Syndrom loutky

Knížku Syndrom loutky jsem si přála k Vánocům. Zaujala mě tiráž slibující psychologické drama. Splnila ale knížka mé očekávání?
Prozradím v recenzi.

Izraelská autorka ruského původu Dina Rubina (*1953) napsala Syndrom loutky již v roce 2010, českého překladu se kniha dočkala až o osm let později. Rubina se v románu vrací do míst, která důvěrně zná – děj se tak odehrává v Rusku, Izraeli a v České republice. To dodává příběhu na opravdovosti.

O čem tedy Syndrom loutky je? Péťa jako dítě viděl padat ženu z okna. Tento hrůzný zážitek v něm ale probudil silnou touhu stát se loutkářem. A měl i svou múzu Lízu. Co na tom, že Líza se po čase psychicky zhroutila a byla hospitalizována v sanatoriu jejich společného přítele Borise v Izraeli. Co na tom, že Lízina choroba zněla poněkud zvláštně – syndrom loutky. Pro Péťu byla Líza jeho oživlou loutkou nadále.

Teď si dovolím malé odbočení – celou dobu jsem čekala, že se o nemoci, tzv. syndromu loutky, dozvím v knize více. První zmínka o syndromu proběhla sice docela zkraje, kde byla nemoc stručně představena, čekala jsem ale, že se k ní v knize budou více vracet, že budeme Lízinino onemocnění více prožívat… Bohužel se tomu tak ale nestalo. Pro ty, kteří si Loutku přečíst nechtějí, mám alespoň malé vysvětlení. Syndrom loutky (nebo syndrom šťastného dítěte či Angelmanův syndrom) je onemocnění, jehož příčinou je genetická porucha. Projevuje se již u dětí nízkého věku (od 3 let, ale i dříve). Symptomy mohou být následující: nemotorná chůze, absence řeči, nadměrný smích, záchvaty. Nemoc je neléčitelná, ovšem například pomocí medikamentů mohou být záchvaty potlačeny.

Péťa, Líza a Boris tvoří hlavní osu celého románu. Společně s nimi se dostáváme do Izraele, do Prahy a zpět v čase i do Ruska. Ač se příběh odehrává v současnosti (od 90. let 20. st.), měla jsem neustále pocit, že nás autorka přivádí do doby 40. či 50. let minulého století. Čím to bylo způsobeno, nevím. 

Snad pomalejším tempem vyprávění, které mě, bohužel, ukolébávalo k tomu, že jsem neměla potřebu se ke knížce rychle vracet (přečtení celé knížky mi zabralo více než měsíc!) a kdybych patřila k těm, kteří knížku, pokud je nebaví, nedočtou, potkal by Loutku stejný osud.

A to je škoda, protože se vesměs jedná o celkem zdařilou sondu do nefunkčních mezilidských vztahů, poznamenaných nejen situací, do kterých se aktéři dostali, ale také vlastní historií, která se k postavám váže.

Syndrom loutky je považován za psychologický a společenský román. Ano, jistě má z každého dost v sobě. Nicméně si troufám říct, že kdyby autorka upustila od pár (zbytečně) dlouhých a nudných pasáží a nechala v románu jen to gros, kniha by byla o dost působivější. 

Možná za to, svým způsobem, může i překlad. Byla jsem upozorněna, že nakladatelství Omega má s překlady občas problémy. Zkusila jsem se na to tedy zaměřit. Neřekla bych, že byl překlad, od Jaroslavy Janečkové, nějaký kostrbatý či nesmyslný. Občas v textu sice chyběly čárky, nebo byly špatné vazby v souvětí, to ale ovšem už věc korektury, nikoliv překladu. 

Rubina v knize poodkrývá i řadu sexuálních zvláštností, ba dokonce až úchylek.

V roce 2015 byl podle knižní předlohy natočený stejnojmenný film.

Syndrom loutky je rozhodně zajímavá kniha. Zaujme ale jen toho, kdo bude mít trpělivost prokousat se zdlouhavým příběhem bez velkých akcí a dramat.

Hodnocení: 5 z 10

Webové odkazy

Více o knize

Informace o autorce