Havrana ve snu viděti

Zasněžená ulice působila tiše a čistě. Bílou barvu má ráda. Uklidňuje ji. Položila si těžký kufr vedle sebe. Drožkář už odjel, jen klapot koňských kopyt se ještě z dálky ozýval. Páteční ráno bylo mrazivé, nikde nikdo. Dívala se na velký dům na Malostranském náměstí. Tady by teď měla bydlet. S tetou. Kterou nikdy předtím neviděla. Chtěla zůstat v penzionátu, ale zákon zní jasně, po dosažení devatenácti let, se z dítěte stává dospělý a musí se postavit na vlastní nohy. Ač bylo v penzionátě mnoho dívek, přesto se jí podařilo udržet si určitou anonymitu a soukromí. Nyní se má nastěhovat ke své pratetě. K sedmdesátileté paní, které patří onen velký dům.

Zhluboka se nadechla a zaklepala na těžké vyřezávané ebenové dveře. „Přejete si?“ ozval se ženský hlas pootevřenými dveřmi. „Mé jméno je Karla Herbergová, jdu za svou pratetou Emílií.“

„Jistě slečno, pojďte prosím dále.“ Ten hlas patřil služebné Marii. Prošedivělé paní s přísnou tváří a hlubokými vrásky. „Pojďte prosím za mnou. Madam vás již očekává,“ řekla a stoupala po mramorových schodech do prvního patra.

V pokoji naproti schodišti seděla teta v křesle u okna.

„Madam, slečna Karla.“ Karla pomalu přistoupila ke křeslu: „Dobrý den, tetičko,“ poklonila se a políbila Emílii ruku. Vrásčitá ruka se zase stáhla zpátky do klína. Emílie sáhla po lorňonu a důkladně si prohlédla Karlu od fialového klobouku, přes vlněnou pelerínu, až po sametové fialové šaty, ze kterých byla vidět jen suknice.

Vstala z křesla a pravila: „Vítám tě v mém domě. Tvůj pokoj bude ve druhém patře. Doma budeš vždy před devátou hodinou, žádné pánské návštěvy. Nezapomeň, že jsi šlechtična, dbej proto o dobrou pověst nejen tvou, ale také celé rodiny. Večeře jsou v sedm hodin, Marie ti ukáže jídelnu. Každou středu, pátek a neděli budeš chodit spolu se mnou na mši do kostela svatého Mikuláše. To je vše, můžeš jít do svého pokoje.“ Emílie se opět usadila do křesla.

Marie zavedla Karlu do jejího nového domova. Velký tmavý prostor ji plně pohltil. Zelené závěsy na vysokých oknech, květinové malby na klenutém stropě. Karla byla tím prostorem úplně omámena. Lehla si do nadýchaných peřin a usnula.

Probudila se až druhý den ráno. Otevřela okno a podívala se do zahrady. Studený prosincový vzduch ji ovál a tělem projel chlad. Měla jen lehkou noční košili, už by si měla vzít něco teplejšího, sotva se minulý týden vyléčila z chřipky. Karle je to jedno, jen si zkřížila ruce na prsa. Nemohla přestat myslet na sen, který se jí v noci zdál. Ten sen už několikrát zažila. Lesy, zima, tma, křik havrana, malé děvčátko, které utíká v bílé noční košilce.

Ke snídani přišla, až když hodiny odbíjely osmou. Tetu již u stolu nezastihla. Dala si jen čaj a plátek vánočky. Marie už vařila polévku, bude čočková. Karla se vrátila k sobě do pokoje a přemýšlela, co bude dnes dělat. Začala si vybalovat věci, otevřela skříň, z kufru si vzala svazek knih a chtěla je uložit na polici. Ta ovšem nebyla prázdná. Vedle šperkovnice našla album. Na starých fotografiích viděla mladý pár ve svatebním. Štíhlý světlovlasý oficír a drobná dívka v dlouhých bílých šatech. Podle podoby poznala své rodiče.

Na otce si nepamatuje vůbec, padl v bitvě u Hradce Králové, když byl Karle měsíc. Matka ji v pěti letech zemřela na zápal plic. Karla zůstala sama a byla dána na výchovu do penzionátu pro šlechtičny. Vzpomínky, které se Karle vynořily, ji vehnaly slzy do očí. Musí pryč. Pryč z domu, na čerstvý vzduch. Přehodila přes sebe plášť, a vyběhla ven na ulici. Sobotní ruch města ji trochu polekal. Chtěla být sama, vydala se tedy úzkou uličkou směrem k Vltavě. Nábřeží bylo liduprázdné, na skoro zamrzlé řece pochodovaly jen labutě.

Najednou ji spatřila. Stála přímo proti ní. Mohla být tak stejně stará, plášť ji padal z ramena dolů. Udělala pár kroků ke Karle. I Karla trochu postoupila: „Dobrý den,“ pozdravila a otřela si mokrou tvář. „Dobrý den,“ odvětila neznámá a uklidila kapesník zpět do kapsy.

Bylo chladno a začalo sněžit. Karla se otřásla zimou, porovnala si plášť a vydala se zpět domů.

Obědvala sama, tetička je na návštěvě u své známé. Po obědě usnula, cítila se hrozně vyčerpaná. Až v sedm večer ji probudilo Mariino klepání: „Slečno, je večeře, madam vás dole očekává.“ „Dobře, vyřiďte tetičce, že hned přijdu.“

Velká jídelna vypadala za světel petrolejových lamp docela jinak. Snad více tajemněji, i prateta vypadala ještě více přísněji než včera ráno. „Pomodlíme se,“ pronesla teta, když Karla usedla za stůl. „Pane, děkujeme ti za tvou milost, za tvé dary, opatruj nás ve zdraví. Amen.“ „Amen,“ řekly Karla s Marií jednohlasně. „Dobrou chuť. Jaká byla procházka po Praze?“

„Děkuji, tetičko, pěkná. Praha je nádherné město. Byla jsem tu jen jednou, s dívkami z pensionátu.“

„To jsem ráda, že se ti tu líbí. Nezapomeň, zítra je první adventní neděle. Pojedeme na mši.“

„Ano, tetičko, nezapomenu.“

Světlo petrolejky ji doprovodilo zpět do pokoje. Marie ji mezitím připravila koupel a ač se celé dny topilo v krbu, zima v místnostech byla. Karla se svlékla a co nejrychleji se omyla, i když byla voda příjemně teplá, roztřásla se zimou. Sáhla proto do skříně pro teplejší noční košili. Ještě vlasy rozčesat a pak už jen do postele a spát.

Ten sen, který se jí zdál, už znala: les, temnota, křik, havran, jen něco v něm bylo tentokrát jiné. Už zde nebyla jen jedna holčička, objevila se zde i druhá dívenka. Taktéž oděna v bílé košilce. Karle sen nedopřál klidného spaní. Probouzela se, házela sebou ze strany na stranu, až její vlastní výkřik ji úplně probudil. Hodiny právě odťukávaly druhou ranní.

Do svítání už Karla pořádně neusnula. Nemohla přestat myslet na podivný sen. Co znamená? Proč se jí stále zdá? Proč nemůže spát?

Ke snídani si dala jen hrnek černé kávy. Neměla hlad, jen měla pocit, že je ještě v polospánku a chtěla procitnout.  Emílie si dala čaj a suchý chleba. Snídá tak vždy.

„Jaké máš Karlo dnes plány?“

„Ještě nevím, chtěla jsem tentokrát někam na náměstí, na trh. Koupit nějaké balíčky pod stromeček.“

„Dobře, budu tě čekat v pět hodin zde v jídelně. Dnes budeme večeřet dříve, v půl sedmé nás kočí odveze na mši.“

„Budu tu, spolehněte se, tetičko.“

            Vydala se úzkou uličkou k řece. Třeba ji zase potká. Připadala ji tak známá a blízká. Ano, je tu. Stojí na břehu a rozhlíží se kolem sebe, jako kdyby také někoho hledala.

Karla ji oslovila: „Dobrý den, doufala jsem, že se tu s vámi opět setkám.“

„Dobrý den, to já také. Jmenuji se Klára,“ a podala Karle ruku.

„Těší mě, já jsem Karla. Bydlíte v Praze dlouho?“

„Teprve nedávno jsem se sem přistěhovala.“

„To je náhoda, já také!“ Karle se v očích zaleskla radost. Radost z toho, že objevila někoho blízkého, ač se s Klárou viděla podruhé v životě.

Šly nábřežím a vyprávěly si. Jejich životy byly tak podobné. Na Karlově mostě slyšely prodavače jmelí, jak vyvolává kolem sebe, abyste si i vy slečinky zakoupily jmelíčka. Došly až k novému Národnímu divadlu. Tam Karla sebrala odvahu: „Kláro, mohu se ti s něčím svěřit?“

„Jistě, povídej, Karlo!“

„Několik let se mi zdá stále stejný sen. Les, všude je tma, zima, je slyšet dětský nářek a křik, také krákání havrana se ozývá. A uprostřed všeho je malé děvčátko v bílé košilce. Totiž… Ten sen se mi zdál i na dnešek… A tentokrát tam byly dvě holčičky, skoro stejné. Snad úplně. Co mám dělat? Ten sen mě pronásleduje, stále na něj musím myslet. Nemohu spát. Co to znamená? Co mám dělat?“ Její hlas zněl zoufale.

Klára se na chvíli zamyslela: „Včera jsem si na Malostranském náměstí všimla cedule: médium Ignéz, výklad snů a karet. Co k ní zajít ještě dnes?“

„Taky jsem si všimla, když jsem přes náměstí přecházela… Mám ale trochu strach.“

„Nesmysl, pojďme!“ rozhodla Klára.

            Médium Ignéz měla svoji věštírnu v malém pokoji s výhledem na Vltavu.

„Vítám vás, posaďte se prosím. S čím vám mohu pomoci?“

„Trápí mě jeden sen. Nemohu se ho zbavit, nevím, co mám dělat.“

„Podíváme se na to. Podejte mi ruce, zavřete oči a celý sen mi do dopodrobna vyprávějte,“ řekla Ignéz, zapálila svíci, zatáhla závěsy a usadila se ke kulatému stolku naproti Karle.

Sen, který ji Karla převyprávěla, vyvolala v v Ignéz neklid: „Hmm, to není dobré znamení. Havrana ve snu viděti nebo dokonce slyšeti, znamená smrt a neštěstí. Dítě může znamenat vaše dětství, nějaké matné vzpomínky, strach, který jste jako malá zažila. Víte co, vyložím vám ještě karty. Ty nám poví více.“

Zamíchala balíček tarotových karet a podala je Karle: „Vyberte si čtyři karty, levou rukou od srdce.“

Karla uposlechla. Karty, které vytáhla, rozložila Ignéz na stolek.

„To je zajímavé, slečno. Viselec, Měsíc, Věž a Smrt.“

„Co to znamená?“ tázala se Karla nejistě.

„Viselec, to je symbol pro vnitřní překonání. Jste odhodlaná vydat se zpátky do své minulosti. Měsíc symbolizuje to, že se dokážete postavit vlastním iluzím. Věž, to je krásná karta, to znamená, že nastává čas velkých vnitřních proměn. No a Smrt…“

„A Smrt? Co, co znamená?“

„Konec…“

Karle se na chvíli zatmělo před očima, Ignéz proto rychle dodala: „Anebo i začátek. To záleží jen na vás, milostivá. Dostanu půl zlatky.“

Zaplatila a zvedla se k odchodu. „Děkuju uctivě, slečinko. Vesmír vám je nakloněn, milostivá! Nechť vás sám pánbůh provází!“

Vyšla ven na ulici jako omráčená. Před domem na ni čekala Klára: „Co se stalo?“

„Musím se vydat do mé minulosti. Zpět do dětství. Tam je klíč, tam je řešení, tam je konec.“

„To je výborný nápad, Karlo! Vydej se na cestu hned zítra! A teď si už pospěš, brzy bude pět, ať jsi včas na večeři.“

            K večeři byla krůtí polévka a maso na brusinkách. Tentokrát se k jídlu nemusela přemlouvat. Snědla vše s chutí.

Vůz s koňmi byl připraven přesně v půl sedmé. Kočár je zavezl ke kostelu svatého Mikuláše. Vozka pomohl vystoupit nejprve Emílii, poté podal ruku i Karle. Lavice v kostele byly již téměř plné. Tetino čestné místo ve druhé lavici však bylo volné. Usedly, vzaly si modlitební knížky a sepjaly ruce.

Kněz začal s kázáním. Karla ho však neposlouchala, musela myslet na to, co se jí v posledních pár dnech všechno stalo. Myslela na to, jak se vypraví zpět do míst, kde strávila své dětství. Ještě se svou matkou.

„A modlíme se za všechny duše zbloudilé, aby našly klid a vykoupení. Amen.“

„Amen,“ pronesli věřící.

            Cesta zpět k domu netrvala dlouho. „Tetičko, mohu se vás na něco zeptat?“

„Jistě, co bys chtěla vědět?“

„Pamatuji si, že jsme ještě s maminkou trávily čas na nějakém panství v lesích. Kde to bylo?“

Emílie sebou trhla: „Proč to potřebuješ vědět?“

„Jen tak jsem si na to vzpomněla,“ zalhala.

„Někde na Šumavě, myslím, dnes je ale nejspíše opuštěné.“

„Děkuji,“ pravila Karla tiše.

            Doma začala Karla hledat rodný list. Tam by přeci mohlo být místo narození…

Ano, našla ho! Panství Alžbětín. To je cíl jejího putování. Začala si balit věci na cestu.

Ráno při snídani řekla Marii, ať na ní s obědem nečeká. Když odešla i teta na pravidelnou návštěvu, vzala kufřík a vydala se na dráhu.

           

            Vlak ji unášel zasněženou krajinou. Dál, tam do míst, která ji měla být tak důvěrně známá. Karla se nepřestávala dívat z okna. Pohled na bílou tmu kolem ji uklidňoval.

Nevnímala ani přistoupení nového pasažéra, až když ji oslovil, otočila se na něj: „Slečno, slečno, máte zde volno?“ Otázal se černovlasý mladý muž a odložil si kabát na věšák. „Ano,“ odvětila a dál hleděla z okna. „Mohu si vedle vás přisednout?“ Karla jen mlčky kývla hlavou. Neměla chuť se s někým bavit. Stále ji provázel ten sen. Je to skutečné? Jak to všechno dopadne? Roztočila se jí z toho hlava, zavřela oči a opřela se o sedadlo.

„Jste v pořádku, slečno?“ muž se nad ní naklonil. Karla procitla a teprve teď si neznámého pozorněji prohlédla. Štíhlý, vysoký, tmavý oblek, pěstěný knír, který se mu na koncích jemně stáčel do spirálek, a především velké černé oči. Od těch očí, jako by se nešlo odtrhnout. Muž na ni chvíli hleděl, ale jeho pohled Karla nevydržela a otočila se zpět k oknu. „Je mi dobře, děkuji,“ řekla jen.

„To jsem rád. Jedete na Šumavu, na nějaký zimní pobyt? Či něco zařizovat?“

„Tak nějak, víte, Klára mě přemluvila, já bych sama nejela.“ Oba se odmlčeli.

„Jmenuji se Hugo Mayer. Tady je má navštívenka. Když budete mít cestu do Klatov, zastavte se u mě. Jsem hypnotizér,“ a podal Karle kartičku. Karla se trochu zalekla. „Ne, nelekejte se. Hypnóza není nic nebezpečného, nebo zakázaného. Můžeme se podívat do vaší minulosti, odhalíme spolu tajemství vaší mysli. Už budu muset jít. Opatrujte se, Karlo, říkám to správně?“

„Ano, ale jak…“

„To nic, Karlo, na viděnou,“ políbil jí ruku a odešel.

Karla si prohlížela navštívenku: HUGO MAYER, HYPNOTISER, DLOUHÁ 15, KLATOVY.   

            „Už jede! Konečně se k tomu odhodlala. Věděla jsem, že poslechne,“ jen tak polohlasně si špitala Klára a urovnala si sukni. Spadnuvší kartičky si ani nevšimla. Konečně se odhalí celá pravda, konečně jí bude moct všechno říct. Tam, v Alžbětíně, na místě, které pro ni tolik znamená.

            Alžbětínské panství je již dávno opuštěné. Bydlí zde jen správce Malina.

„Vítám vás, milostivá slečno.“

„Dobrý den, vy se na mne ještě pamatujete?“ podivila se radostně Karla.

„Jakpak by ne, když jste si tu hrávala ještě s…“ nedopověděl. „Jste velmi podobná vaší paní matce. Dej ji pán Bůh klid. Pojďte, zavedu vás do vašeho pokoje. Mrzí mě, že jste bývala nenapsala, že přijedete, dal bych to tu pořádně do pucu.“

„To nevadí, Malino, já se rozhodla až včera.“

Byla už tma, na cestě byla Karla skoro celý den. Únavou se jí klížily oči.

„Budete si přát večeři?“
„Ne, děkuji, dám si jen jablko. Zítra ráno pojedu do Klatov. Potřebuji si tam něco zařídit. Odpoledne budu zpátky.“

„Pokud byste chtěla, slečno, mohu vás dovést. Pojedu do města koupit potraviny a nové houně.“

„Dobře, děkuji.“

Pokoj, ve kterém měla spát ji přišel důvěrně známý. Otevřela pár prázdných skříní, odtáhla šuflík od psacího stolu. Zůstala zaraženě stát.

Vyndala převázanou hromádku fotografií a starých zažloutlých dokumentů. Křestní list na jméno Karla Herbergová, narozena 15. srpna 1866 v Alžbětíně. Křestní list na jméno Klára Herbergová, narozena 15. června 1866 v Alžbětíně. Co to znamená? Karla rozrušením omdlela.

            Ráno ji probudil křik kohouta. Rychle se oblékla, Malina už čekal s koňmi na dvoře.

„Dobré ráno, slečno, spalo se vám tady dobře?“

„Dobrý, ale ano, docela dobře jsem spala.“

            V Klatovech ji Malina vyložil na náměstí: „V kolik vás mám tady vyzvednout?“

„Tak za dvě hodiny? To mi bude stačit.“

„Dobře, budu tady,“ řekl Malina a pobídl koně.

Karla vyhledala Dlouhou ulici. Byt hypnotizéra Mayera našla snadno. Zatáhla za zvonek.

„Vítejte, Karlo, věděl jsem, že přijedete. Pojďte prosím dále.“

„Nevěděla jsem, jestli k vám mám vůbec přijít, ale víte, včera se stala věc, která mě utvrdila v tom, abych k vám zašla.“

„V pořádku. Lehněte si prosím na tuto lenošku, udělejte si pohodlí a dívejte se mi do očí,“ mluvil klidným hlasem. To Karle dodávalo důvěru a proto učinila, co řekl.

„Jste uvolněná, nic vás netrápí. Chce se vám spát. Oči se vám klíží, přichází na vás spánek. Pomalu usínáte a už spíte, Karlo,“ říkal čím dál pomaleji. „Tak je to správně, Karlo, nyní se podíváme, kde se právě nacházíte.“

„Jsem u nás na panství. Ale, ale nejsem tu sama… Je tu se mnou nějaká žena, ne, to je má matka!“

„Výborně a dál?“

„Je tu ještě nějaká holčička, běží kousek přede mnou, běží dál do lesa, co je za statkem. Ne, neběhej tam, je už tma a je mi zima. Pojď zpátky domů, maminka nás bude hledat! Né, ta ta holčička, vypadá jako já! Kdo jsi? Ne, počkej, stůj! Tam nesmíme! Slyšíš? To kráká havran. Vrať se! Ne, ne, ne! Nechoď tam! Ne, nechci jít s tebou, já tu chci zůstat s maminkou! Né, né, Kláro, to né!“ Karla se probudila s pláčem.

„Nic se neděje, jen plačte, plačte,“ řekl Hugo a podal jí čistý kapesník. „Ulevilo se vám?“

„Možná, v hlavě se mi to všechno motá… Co to všechno znamená?“ vzlykala Karla.

„To nevím, na to budete muset najít odpověď jinde, slečno.“

„Děkuji vám mnohokrát, pane Mayere.“

„Rádo se stalo, slečno Karlo.“

            Malina už na Karlu čekal: „Všechno v pořádku, slečno?“

„Ano, jen je mi zima, pojeďme už domů.“

Za městem na ně čekala bílá krajina. „Povězte mi Malino, měla jsem sestru?“ zeptala se do ticha.

Malina se snažil neodpovídat a dělat, že Karlu neslyšel, její upřený pohled na něj mu to ale nedovolil: „Ano slečno, měla jste sestru. Dvojče. Jmenovala se Klára.“

„Tak je to přeci jen pravda…“ vydechla Karla. „Co se s ní stalo? Kde je?“

„Utopila se v močálech za panstvím… Nebyly vám ještě ani čtyři roky. Hrály jste si v lese, běhaly jste a najednou jste se ztratily. Když to vaše paní matka zjistila, běžela vás hledat, ale už bylo pozdě. Viděla jen Klářino bezvládné tělo v bažině a vás slečno plačící na břehu. Bylo to strašné! Dodnes na to musím myslet. Budí mě to ze spaní,“ otřásl se Malina.

Karla se nezmohla ani na slovo, jen tiše plakala.

Když přijeli zpět na statek, ulehla do postele. Spát, kéž by mohla usnout a pak se probudit z toho zlého snu. Průvan odvál závěs a odhalil siluetu ženské postavy. „Jsi to ty, Kláro? Už vím, kdo jsi! Jsi má sestra! Co tady děláš? Co tu chceš?“ Karlin hlas se chvěl. „To jsem ráda, sestřičko, že jsi mě poznala. Konečně jsme zase spolu. Už se nikdy nerozloučíme. Pojď se mnou.“

„Ale já nechci, Kláro, proč bych měla jít?“ a aniž by si to uvědomovala, kráčela pomalu Karla zahradou k lesní cestě. „Jak to že jsem na tebe zapomněla?“

„Po mé smrti jsi prodělala šok a k tomu se přidal zápal plic. Když jsi se uzdravila, matka se rozhodla, neříkat ti, co se stalo. Uklidili všechny mé fotografie, hračky, oblečení… Jako kdybych nikdy nebyla! Ale já byla, slyšíš, Karlo! Já byla! A teď už budeme na vždy spolu!“ cesta je dovedla až k močálu. „Neboj se, Karlo, stáhnu tě k sobě! Pojď, podej mi ruku!“ Její hlas zněl naléhavě a důrazně.

Karle se po tváři hrnuly slzy: „Ach sestřičko, sestřičko moje, už jdu, už tě nikdy neopustím. Neboj, už nikdy nebudeš sama,“ udělala krok, a ještě další a tenká vrstva ledu se pod ní prolomila a hladina se zavřela.

            Našli ji až druhý den ráno. Ten den přinesl listonoš Malinovi urgentní dopis od pratety Emílie. Když nepřišla Karla domů ani další den a objevila poloprázdnou skříň, věděla Emílie ihned, kam se mohla vypravit. Sama se ale na cestu vydat nemohla. Dopis obdržela od lékaře dívčího penzionátu. Obsah Emílii velmi zaskočil: „Velevážená paní Herbergová, dovoluji si vám oznámit, že vaše praneteř sl. Karla Herbergová trpí nemocí zvanou schizofrenií. Slečna má bludné představy, mluví sama se sebou, jednou se pokusila i o sebevraždu, když se chtěla utopit v jezírku. Prý ji to poradil hlas ze snu. Důrazně vás proto žádám, abyste slečnu nespouštěla z dohledu a v případě jakýchkoliv atak vyhledala odbornou pomoc. S největší úctou, MUDr. Sieberg, lékař.“

            Pohřbili ji v rodinné hrobce v Alžbětíně. Vedle své matky a sestry. Na hrob nechal Malina udělat dva malé mramorové andělíčky. Jeden pro Karlu, druhý pro Kláru. To, aby se sestry nehádaly.

Konec. 

zdroj obrázku: www.pixabay.com

pozn.: S povídkou jsem vyhrála cenu odborné poroty II. kola soutěže Literární knihovny DJKT v Plzni 2018/2019 na téma - Vlákám tě do záhuby (horor). 

Autorka povídky: Dominika Podvolecká