Prodavačka naděje, druhá část

Ráno se probudila ještě před budíkem. Rozhodla se, že si udělá vydatnou snídani, třeba vajíčka, anebo že by omelety?

Zprávy v rádiu oznámily osmou. „Dobrý den, tady Tůmová, já volám kvůli výsledkům.“

„A dobrý den, jo paní Tůmová, momentík, už to hledám, jo, ehm… víte co? Já vám dám paní doktorku, bude to tak lepší…“

„Haló, tady Žáková. Paní Tůmová? Přijďte k nám do ordinace, pokud můžete, přijďte hned. Na shledanou.“ 

Zuzana zůstala nehybně stát. Přijít hned? Stalo se něco? Rychle se oblékla, napsala Monice, že dnes do práce nedorazí a jela do nemocnice. Čekárna byla tentokrát prázdná. „Dobrý den, paní Tůmová, můžete jít dál, paní doktorka má volno.“ Zuzana vstoupila do ordinace. „Paní Tůmová, dobrý den. Víte, výsledky vaší krve… Nedopadly dobře. Ještě čekáme na další rozbory, ale zatím to vypadá tak, že máte chronickou myeloidní leukémii neboli rakovinu krve... Ihned vás přeložíme na hematologii. Tam vás budou léčit. Je mi to moc líto.“ Tečka. Dál nic. Zuzana vycouvala z ordinace s nějakými papíry, které ji podala sestra. Ani neví, jestli řekla na shledanou. Hematologie byla až ve třetím patře, jak ji pověděla informační tabule. Jela výtahem, na schody opravdu neměla sílu. Na oddělení musela zazvonit, vyšla sestra, převzala si od ní lékařské zprávy a výsledky a nasměrovala ji rovnou do ordinace. Čekal tam doktor Marek. „Paní Tůmová, dobrý den, posaďte se. Já jsem doktor Marek a budu vás léčit. Vaši anamnézu již znám. Nyní vám odebereme ještě další krev a uděláme další rozbory. Ale bohužel, z 98% je jisté, že se jedná o chronickou formu leukémie. Začneme proto s okamžitou léčbu. Než se nemoc definitivně potvrdí, přistoupíme na medikamentózní léčbu s tím, že byste sem k nám docházela ambulantně. Pak bychom se domluvili, jak bychom postupovali dále. Pokud jsme nemoc odhalili včas, máte velkou šanci na vyléčení.“ Vida, má ty fráze hezky naučené… pomyslela si Zuzana a přikývla na souhlas. Odběr krve vnímala tentokrát úplně jinak. Každá kapka, co stékala do zkumavky, připadala Zuzaně jako kapka rtuti… Těžká, tmavá, jedovatá. Léky, které si měla v lékárně vyzvednout, se jí málem nevešly do kabelky. „Tyto budete brát třikrát denně. Tento po každém poledním jídle. Tento po 12 hodinách a tento každý večer. Tyto tablety si rozpustíte ve sklenici vody a vypijete ji každé ráno na lačný žaludek. Nezapomeňte prosím, že se velmi brzy dostaví nežádoucí vedlejší účinky. Bolest břicha, zvracení, průjmy, bolest hlavy, horečky,… Buďte tedy pokud možno co nejvíc doma a odpočívejte,“ sdělila Zuzaně lékárnice.

Matce to zatím volat nebude. Nechce ji děsit a přidělávat jí starosti. Řekne to jenom Monice, v práci si zatím vezme dovolenou a pak se uvidí. Monika u ní byla za chvíli. Uložila ji do postele a těšila Zuzanin pláč a otázky, na které stejně ani jedna z nich neznala odpovědi.  

Čtrnáct dnů brala Zuzana všechny léky, obden ji Monika vozila k doktoru Markovi na kontroly. Leukémie se potvrdila, nicméně lékař tvrdil, že je zatím léčba účinná.

Bylo jí špatně, neměla chuť k jídlu, začínaly ji vypadávat vlasy, ještě více zhubla. V práci musela nemoc nahlásit a být na nemocenské. Jen mámě zatím nic neřekla, jen že je má nějakou ošklivou angínu. Když se mamka nabídla, že by se na ni přijela podívat, zakázala jí to.

Někdy přijde den, kdy si člověk řekne dost. U Zuzany se tak stalo sedmého prosince. Našla si v jednom inzerátu telefon na léčitelku. 

Jmenovala se Yvona Koutná, a na svých webových stránkách slibovala pomoc při každé nemoci, recenze jejich pacientů vypadaly dost přesvědčivě. První schůzku si objednala hned na druhý den. Taxík ji dovezl před starou bytovku. Paní Yvonu našla v prvním patře. „Dobrý den, paní Tůmová, vítejte v mém ateliéru. V mém ateliéru, ve kterém vás očistím a vyléčím,“ usmívala se paní Yvona na Zuzanu. Korpulentní, asi padesátiletá žena v červených šatek a pestrobarevném šátku kolem krku, se širokým úsměvem, usadila Zuzanu do křesla a sedla si naproti ní. Ateliér byl malý, oranžově vymalované stěny, na nich abstraktní obrazy, svíce, minerály a kameny po poličkách. Něco takového viděla Zuzka prvně v životě. „Tak paní Zuzano, můžu vám tak říkat? Nejprve mi řekněte, jaké berete léky, jak vás ti „lékaři“ léčí?“ Zuzana předložila seznam všech medikamentů. „No, samé jedy, samé jedy. Paní Zuzano, to musíte okamžitě přestat brát! Jsou to jedy! Zabíjí vaše tělo, vaši duši. Hned jak jste přišla, cítila jsem, jak se tu najednou ochladilo, jde z vás zima, strach, to musíme okamžitě zarazit,“ a začala pokládat před Zuzanu na stůl různé krabičky, čaje a tinktury. „Toto jsou úžasné přírodní produkty, čistá příroda, žádná chemie! Tohle vám pomůže! Tohle vás vyléčí! Mám s tím úžasné zkušenosti! Řada mých klientů měla onkologická onemocnění i v těch posledních, podle doktorů, konečných stádiích a vyléčili se. Úplně!“ „To zní jako pohádka,“ vzdychla Zuzana. „Však se nebojte! Začneme hned dneska. Ještě se vám podívám do karet, co vám ukážou hvězdy. Podejte mi ruce a zavřete oči.“ Zuzana poslouchala Yvonu na slovo. I když ji ze začátku provázely pochybnosti, najednou žádné nebyly. Yvona rozhodila karty před sebe. „Vidím tady velké nebezpečí, a pak cestu, taky zloděje a pak cíl. Nebezpečí, to je jasné, to je nemoc. Cesta, to znamená to, že jste ke mně přišla a že vás budu léčit teď já, no zloději… tak to je jasné, že. To jsou ti doktoři a farmaceutické firmy, co z nebohých lidí tahají jen peníze. A cíl? Tak to je uzdravení! Ale máte velmi špatnou auru, paní Zuzano. Samá černá, tmavá. To je potřeba změnit. Oprostěte se od lidí, kteří vám nevěří, kteří nevěří naší společné léčbě. Nepřinesou vám dobro.“ „Dobře, to zní logicky,“ odpověděla Zuzana. „To jsem ráda, že se mnou souhlasíte. Pro dnešek končíme. Poprosím vás o 2 500 korun rovných.“ Zuzka zaplatila a zeptala se: „A za jak dlouho myslíte, že bych se mohla vyléčit, paní Yvono?“ „Když budete vzorně dodržovat to, co jsem vám řekla, do konce prosince byste mohla být zdravá.“ Zuzana odešla, další sezení měla domluvené za týden.

Řekla o tom Monice. Ta se na ní podívala nedůvěřivě: „Ty, Zůzo, já nevím… Myslíš, že je to dobrý nápad? Přestat chodit k doktorům a léčit se jen u ní?“ „Já věděla, že to nepochopíš! A víš, co říkala paní Yvona? Že se mám od takových lidí odstřihnout!“ „Ale Zůzo, neblbni! Já jsem přeci při tobě! A nakonec… možná máš pravdu. Vlastně i tvý mámě léčitel pomohl.“

Za týden přišla Zuzana k paní Yvoně znovu. Měla pocit, že jí je opravdu lépe. I spirála, kterou Yvona kroužila kolem Zuzanina těla, se kroutila méně a méně. Yvona ji dala další tinktury a masti. Po hodině byly hotovy. „No vidíte, paní Zuzano! Jste na dobré cestě, mám z vás radost! Dnes to bude za dva tisíce. No to je za ty preparáty, víte co… Jsou drahé, protože je to přírodní!“

Další týden se Zuzana cítila hůř. Objevily se bolesti, modřiny, krvácení. Objednala se proto k paní Yvoně dříve. „Nebojte se, Zuzano, to je normální reakce na novou léčbu. Tělo se zbavuje jedů, které do vás dostali lékaři. Já už vidím vaši auru jasnější! Už není černá, je světle šedivá! Vidíte, projasňujete se! Jen vydržet! Tady máte jedny kapičky. A poprosím vás o patnáct set.“ Zuzana tedy vydržela. Vánoce přečkala doma v bytě. Mamka naštěstí chytla nějakou střevní chřipku, takže netrvala na tom, aby Zuzka dorazila. Ještě stále jí to neřekla. Nesvěřila se. Bála se, co by mamka řekla. A navíc, paní Yvona říkala, že by mohla být zdravá už po Vánocích, tak to přeci už přečká.  

Sedmadvacátého zazvonil Zuzaně telefon: „Dobrý den, paní Tůmová, tady doktor Marek. Jste v pořádku? Dlouho jste u nás nebyla na kontrole. Minulý týden jste nám sice poslala sms zprávu, že jste chytila nějakou virózu a proto, že nepřijedete, ale teď už byste měla přijet. Je potřeba zkontrolovat vaši léčbu.“ „Pane doktore, nezlobte se, ale já už k vám nepřijdu. Rozhodla jsem se pro alternativní způsob léčby a vaši léčbu ukončuji. Děkuji vám a na shledanou,“ Zuzana zavěsila. Bylo jí zle, musela si jít lehnout. Bože, ať už jen ta léčba zabere, tohle se nedá vydržet… pomyslela si. 

Druhý den ji pípla smska od Moniky: AHOJ, JAK JSI NA TOM? DNES ODPOLEDNE SE ZA TEBOU STAVIM, PA M. Neměla na ni náladu, ale zároveň se těšila na společnost, byla už dlouho v bytě sama. Rozhodla se, že zavolá paní Yvoně a domluví se s ní na další termín. „Volané číslo neexistuje,“ ozvalo se ve sluchátku. „To je divné, ještě minulý týden jsem se dovolala, zkusím to znovu, třeba jsem klikla někam špatně. Zase nic? Dobrá, zkusím to odpoledne,“ říkala si Zuzana. Přesně ve dvě se objevila v bytě Monika. Přinesla nějaké ovoce a filmy, které si spolu pustí. „Děkuju, jsi hodná, Moni, ale ještě prosím tě vydrž, zkusím znovu zavolat paní Yvoně. Dopoledne mi to nebrala… Zase volané číslo neexistuje? Že by si změnila číslo? Počkej podívám se na její web,“ a Zuzana přiběhla k počítači a rychle hledala profil paní Yvony na internetu. Stránka neexistuje, stránka nenalezena. „Co je to za blbost?“ vykřikla Zuzana. „Ty, Zuzi, víš, já jsem slyšela, že se dělal nějaký zátah na tyhle léčitele. Spousta z nich vůbec neléčila, jen tahala z lidí peníze… Byli to prostě podvodníci a podvedení klienti si začali stěžovat. Víš co, zajedeme k ní do ateliéru a uvidíme.“ Zuzana souhlasila, ale byla velmi nervózní. Tohle se jí přestávalo líbit.

U ateliéru byli za chvíli. Zuzana vyběhla k jeho dveřím a zazvonila. Nic. Nikdo neotevřel, nikoho nebylo uvnitř slyšet. Ani na bouchání nikdo nereagoval. Až potom si všimly, že ze dveří zmizela i jmenovka. Zuzana začala zoufale bušit do dveří. Rámus probudil souseda: „Co si přejete slečno?“ „Prosím vás, nevíte, jestli je paní Koutná doma?“ „Ta maškara? Zmizela. Odstěhovala se minulý týden. Nikomu nic neřekla. Včera tu zvonili policajti. Taky ji sháněli. Prý měla z lidí tahat peníze a vydávat se za léčitelku. Jo, ta si odjela někam za teplem, když z těch nebojech a nemocnejch lidí vytahala peníze. Že ji není hanba. Tohle je hyenismus. Tfjuj! S bohem, slečinky,“ a zabouchl za sebou dveře.   

Zuzana se sesunula k zemi a propukla v pláč. V pláč zoufalství, vzteku i lítosti. Jak mohla být tak naivní? Jak ji mohla uvěřit? To je konec. „Jsem kráva, debilní kráva, nic jinýho nezasloužím,“ vzlykala Zuzana. „Neboj se, ihned zajedeme do nemocnice a bude zase všechno v pořádku. Máš štěstí, že se to vlastně stalo a že tě nezničila úplně,“ těšila ji Monika. „Byla to vlastně prodavačka s nadějí. A tys ji uvěřila,“ a odváděla Zuzanu do auta, pryč odsud.

Konec.

pozn.: S povídkou jsem se zúčastnila soutěže Česká lupa 2018.

autorka povídky: Dominika Podvolecká