Vánoční (s)míření

Jestli že jsou Vánoce považovány za nejkrásnější svátky v roce (a právem!), pak je doba před nimi oprávněně považována za boj a bitvu, ve které zvítězí jen ti nejodolnější.

Tento týden jsem byla nechtěnou součástí davu, který se vtlačil do hromadné dopravy. Tlačenice nemám ráda a ač mi nevadí jezdit výtahem, nebo pobývat v jiných těsných prostorách, v přecpaných emhádéčkách se ze mě stává klaustrofobik.

Vybojovala jsem si tedy místečko s minimálním osobním prostorem v roku u madla a pozorovala spolucestující.

Zaujala mně mladá maminka s kočárkem, ve kterém poplakávala asi roční holčička. Paní se do autobusu sotva vešla, lidé se museli ještě trochu více přitisknout k sobě. To, že jsou v této situaci nedobrovolně, komentovali patřičně hlasitě.

„To je hrozný, tak když vidím, že je plno, tak se necpu a jedu až tím dalším, ne?“ pronesla jedna postarší dáma.

„Nojo, ale tak každý chce být doma co nejdřív, žejo… Navíc, když je venku tak hnusně…“ doplnila ji jiná cestující.

Postupně se přidávaly další nazlobené hlasy, až jsem si chvílemi říkala, že se snad v autobuse strhne mela.

A do tohoto zmatku a hněvu začala ta maminka klidným a jasným hlasem vyprávět svému miminku pohádku. O tom, že kdysi kdesi bylo jedno království, kde bydlel král a královna a moc si přáli děťátko.

Uplakaná holčička se ztišila a pokojně si položila hlavičku. A co dalšího se stalo? I ostatní cestující přestali žehrat a zaposlouchali se.

Vánoční zázrak? Možná…

Maminka prostě dokázala uhodit hřebíček na hlavičku, věděla, co je v dané chvíli nejlepší.

A tak jsem si tak říkala, že každý z nás potřebuje vlídné, milé a klidné slovo. A že to častokrát zmůže daleko víc než tisíc dalších gest... 😊