Alena Mornštajnová - Tiché roky

Letošní novinka Tiché roky se rázem stala hitem. Alena Mornštajnová je totiž už synonymem kvalitního čtiva. Jak si knížka vedla u mě? Povím vám v recenzi.

Alena Mornštajnová opět vsadila na rodinnou ságu, ve které projdeme nejedním rodinným zvratem a díky které se podíváme o několik desetiletí zpět.

V centru dění stojí Bohdana. Mladá dívka, která obývá zahradní vilu s otcem Svatoplukem a s Bělou. Proč se v domě skoro nemluví a proč jsou Běla a otec Svatopluk spolu, když spolu vlastně vůbec nejsou? Jak to bylo s Bohdaninou maminkou a kdo je Blanka? To je jen pár otázek, jež Bohdanu trápí a zajímají. Dokáže je rozluštit?

Jak Bohdana roste a dospívá, rozvíjí se i příběh rodiny.

Pravidelně se zde střídají kapitoly vyprávěné dcerou a otcem. To je totiž hlavní vztah, který se v knížce řeší. Záhy ale zjistíme, že příběh nevypráví jen otec a dcera Bohdana, ale i někdo další…

Jak už jsem si u Aleny Mornštajnové zvykla, není všechno tak, jak se zdálo být, a proto, jakmile jsem si udělala nějakou představu o postavě nebo situaci, rázem mě vyvedla z omylu a ukázala, že je to docela jinak. A to mě baví! Jako čtenář jsem totiž neustále v napětí. 

Stejně jako u Slepé mapy zvolila Mornštajnová název Tiché roky jako metaforu. To, že se o nějakém problému mlčí, neznamená, že neexistuje. Autorka jakoby v knížce upozorňovala na tabuizování citlivých otázek v rodině. Na příběhu ukazuje, jak nebezpečné následky to pro fungování rodiny může mít.

Na knížkách Aleny Mornštajnové mě baví uvěřitelnost příběhu a reálnost postav. Skutečně jsem měla chvílemi pocit, že takovou Bohdanu či Bělu znám a že podobnou situaci mi někdo líčil. Opravdovost na knížkách velmi oceňuji.  

Po Mornštajnové jsem sáhla jako po záchraně, neboť jsem předtím četla tři knížky, ze kterých jsem opravdu odvařená nebyla, a vážně jsem přemýšlela, zda je mám vůbec dočítat. 

Z knížky jsem byla opravdu upřímně nadšená. Mornštajnová je prostě sázka na jistotu a Tiché roky mi to jen potvrdily.

Hodnocení: 10 z 10

Ukázka z knížky

prolog

Na babičku mám dvě vzpomínky. První je rozmazaná a nejasná. Jsem ještě úplně malá. Stojím v našem domě pod schodištěm, dlaždice mě studí do bosých nohou a shora se na mě snášejí barevné kousky oblečení. Plují vzduchem, zachytávají se o  zábradlí a  dopadají mi k nohám. Babička pobíhá okolo, sbírá svetry, punčochy, sukně, spodničky a obrovské kalhotky s nohavičkami a bez ladu a skladu je cpe do tašky. Rozběhnu se a začnu taky sbírat. Když babičce podávám bílé kombiné, podívám se na ni a vidím, že jí po tvářích tečou slzy. Od té doby vím, že i dospělí pláčou. 

Druhá vzpomínka je úplně jasná a předcházela jednomu z nejdůležitějších rozhodnutí, jaká jsem v životě udělala. Na nemocniční posteli leží žena. Že je to babička, vím jenom proto, že mi to řekl otec. Oči má přivřené, ale nespí. Hrudník se jí zvedá sípavým dechem a papírová kůže na rukou je zbarvená rudofialovými skvrnami. Snažím se dýchat jen mělce, protože vzduch v pokoji je nasáklý pachem moči, potu a dezinfekce. Zadívám se do pobledlého obličeje, jestli poznám ženu ze své dětské vzpomínky. Babička otevře oči a zahledí se na mě. „Blanko, Blaničko.“ Usměje se. Jmenuju se Bohdana. Zmateně se obrátím k otci. „Blaničko,“ zopakuje babička, ale když zavrtím hlavou, otec mi sevře paži. Podívám se na něj. Uhne očima. „Blanka byla její sestra,“ řekne netrpělivě. „Už umřela.“ Vím, že lže. Prozradil mi to uhýbavý pohled a záblesk předchozí vzpomínky. Protože když tehdy babička sebrala poslední kousek prádla, narovnala se, utřela si slzy a vykřikla nahoru do schodů: „Vyháníš mě. Všechny od sebe vyháníš. Blanka tady taky není kvůli tobě. Nakonec zůstaneš sám.“

zdroj ukázky: MORNŠTAJNOVÁ, Alena. Tiché roky. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7577-911-3. s. 9-10

Webové odkazy

Více informací o knize

Rozhovor s autorkou