Martin Selner – Autismus & Chardonnay
Autismus je velmi citlivé téma, a to i v dnešní společnosti. Málokterý obyčejný člověk si totiž neumí pořádně představit, co jsou autisté vlastně zač. Nadaní a trošku pošahaní lidé? Nebo těžce postižení pacienti nebezpeční sobě i druhým? Knížka Autismus & Chardonnay nám ukáže obě strany.
Chcete-li se dozvědět o autismu neboli o PAS (porucha
autistického spektra) a jeho podobách něco detailnějšího, přečtěte si odbornou
literaturu.
Chcete-li se dozvědět něco o chování lidí s autismem
při běžných situacích, přečtěte si Autismus & Chardonnay od Martina Selnera.
Martin Selner (*1984) je totiž člověk, který má s autismem
bohaté zkušenosti. Od roku 2013 pracuje jako asistent ve stacionáři pro pacienty s poruchou autistického spektra.
Své zkušenosti a zážitky začal sepisovat na svůj blog,
který funguje dodnes.
V roce 2017 se rozhodl své psaní vydat i knižně.
A tak vznikla knížka Autismus & Chardonnay. V letošním roce se publikace
dočkala pokračování Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr a já se na ni už chystám.
Nyní již ke knize. Publikace se skládá z krátkých
poznámek, postřehů a příběhů, které Selner získal ve stacionáři. Jedná se o střípky
běžných dnů, které jsou ale přitom úplně jiné. Lidé s autismem mají sice navyklé
rituály, které neradi mění, jejich reakce jsou ale tak různorodé a
nepředvídatelné, že vám mnohdy vykouzlí úsměv na tváři, leckdy se při nich
pořádně zapotíte.
Mozaiku doplňuje i Selnerův osobní pohled na celou situaci a
sděluje nám, jak se s takto psychicky i fyzicky náročnou prací vypořádal.
Co všechno se může stát na hřišti? Co zažijete při
obyčejné svačině nebo čistění zubů? Jak se zachováte v situacích, kdy
byste se nejraději trapností propadli?
To vše vám Martin Selner ukáže v Autismu &
Chardonnay. Bez příkras a zbytečného patosu.
Autismus & Chardionnay vám rozesměje i dojme.
Hodnocení: 10 z 10
Ukázka z blogu
22. 12. 2017
Jogurt & cukr
Je odpoledne, přicházím do práce. Podle podlahy v jídelně poznám, že k obědu byly těstoviny se špenátem. Děti mají ještě odpolední spánek, ale z jejich pokojů slyším, že některé jsou už vzhůru. Podle sprostých slov se dá dokonce rozeznat kdo konkrétně.
„Já tě slyším!“
„Do prdele!“ ozve se z dětského pokoje.
Když už jsou vzhůru všichni, snažíme se společně ustlat. V praxi to vypadá tak, že stelu jen já. Děti většinou pak narovnají třeba polštář nebo si pod něj uklidí pyžamo. I tak jim to ale udělá radost, mají pocit užitečnosti. Kromě jiného jsem se v práci naučil, že ustlaná postel a ani pocit užitečnosti nejsou samozřejmostí.
Čeká nás teď svačina, pak půjdeme ven. K svačině máme bílý jogurt.
„Máme do něj nějakou příchuť?“ zeptá se jedno z dětí.
„Jakou máš na mysli?“
„Třeba cukr.“
„Ne, dnešní svačina je bez chuti,“ odpovím.
Po svačině pošlu zhruba polovinu dětí do koupelny, protože mají jogurt i ve vlasech. Už takhle přitahují pozornost. Je lidskou přirozeností všímat si věcí, které jsou nějak odlišné. Tohle jsem neměl nikomu za zlé. Ale mnohdy se už nemůžu dočkat, až společnost mé děti přestane vidět jako cizí věci a začne na ně nahlížet jako na lidi, protože to nás spojuje.
Poprosím děti, aby si před odchodem došly na záchod. Žádné z nich samozřejmě teď nepotřebuje.
„Pokud si teď nedojdete, neberu ven žádné jídlo!“
„A vezmeš s sebou už něco s příchutí?“
„Ano,“ slíbím po pravdě. Následně se předbíhají, kdo obsadí záchod dřív.
Postupně se oblékáme. Děti, na rozdíl ode mě, mají u věšáku svoji fotografii, aby věděly, který je jejich. Polovina to nedodržuje, ale stejně si myslím, že je to k něčemu dobré. Vždycky se nám vrací lépe někam, kde visí naše fotografie. Žijí v týdenním stacionáři a nikdy jsem po nich nechtěl, aby tomu říkaly domov. Ale už mockrát jsem si přál, aby se tak cítily.
Jsme připraveni k odchodu. Na některých dětech je vidět ostych, přesto jedno z nich sebere odvahu, a to téma otevře:
„A jakou to bude mít příchuť?“
„Banánovou."
„Banány v čokoládě?“ je zvědavé.
„Ne, banány ve slupce.“
Komentáře
Okomentovat