Prodavačka naděje, první část


Dokonalý šok. Konečná. Jak mohla být tak naivní? Je na dně. Co má dělat? Má ještě cenu něčemu a někomu věřit?


Máma je prostě jen jedna. Ta Zuzanina jí volala každou středu, pravidelně v deset dopoledne. V dobu, kdy má prezentovat nové nápady a předkládat řešení problémů na velké poradě. Všechny hovory v ten čas probíhaly stejně. Ani tuhle středu tomu nebylo jinak. Jako vždy spěchala na jednání. Kolikrát si už Zuzana říkala, že jí hovor nepřijme, že jí prostě zavolá později, ale nikdy to neudělala. „Haló, Zuzi?“ „Ahoj mami, copak?“ „Nic nic, jen jsem chtěla vědět, jak se máš? Jsi v pořádku? Dlouho jsi tady nebyla.“ „Ano mami, mám se dobře. Jo já vím, že jsem u tebe dlouho nebyla. Tenhle víkend? Mami, já nevím, jak to stihnu. Mám moc práce. Ne nejsem naštvaná, jen nemám čas. Jsem v práci, mám poradu. Ano mami, promyslím to. Jo mami, dobře, tak já teda v neděli přijedu. Pa mami, taky tě mám ráda.“

V neděli ráno odjížděla Zuzana autobusem do své rodné vesnice. Nic se tu nezměnilo. Snad jen přibylo pár nových domů a škola byla opravená a zateplená. Rybník je stejný brčálník, Novotní na návsi mají stále díru v plotu, tu už si asi nikdy nespraví. K obědu měly Zuzanino nejoblíbenější jídlo z dětství, knedlíčkovou polévku, pečené kuře s bramborovou kaší a třešňový kompot. Mamka ví a umí to stejně nejlíp na světě, pomyslela si. Zbyly si už jen samy dvě. Zuzana byla jedináček a tatínek jim umřel před více než pěti lety. „Tak co Zuzi?“ začala mamka opatrně. „Jak to jde v práci? Moc se mi holčičko nelíbíš, vypadáš strašně unaveně. Máš vůbec čas na sebe a na lásku?“ Máma jela jako kulomet. Bum, bum, bum. Co jí má Zuzana odpovědět? Pravdu? Že je sama, že jí je mizerně, v práci jí to už taky nebaví a neví co dál? Ne, nechce poslouchat matčiny soucitné řeči a rady, co dělat, a tak řekne radši: „To víš mami, hodně práce, ale jinak všechno dobrý. Teď jsem potkala zajímavýho chlapa, tak uvidíme, jak se to vyvine dál,“ zalže. Mámě se rozsvítí oči: „Tak to je parádní, Zuzi! To jsem moc ráda! Ale nezapomeň taky odpočívat! Počkej, něco pro tebe mám!“ a odběhla do ložnice. Zuzanu napadlo, že dlouho neviděla mamku tak spokojenou, šťastnou a vyrovnanou. Je to hezký pocit. „Probíraly jsme to s holkama na meditaci, ale kam jsem to jen mohla dát…“ slyší ji, jak přehrabuje věci na stole, jak vysouvá a zasouvá šuplíky u skříně. „Jo, už to mám!“ vykřikne máma radostně, běží zpátky do obýváku a podává Zuzce časopis a barevnou svíci. „To je pro tebe. Čakrová svíce čistí tvoje tělo, tvoje čakry. Mně to hrozně moc pomohlo a ten časopis se jmenuje Moje jasná aura. Jsou tam moc zajímavé články, mohlo by ti to pomoc, abys byla víc v pohodě. A podle andělských karet jsme se dozvěděly, že tenhle měsíc nás čeká nějaká těžká životní zkouška, tak na sebe dávej pozor, Zuzi.“ „Děkuju, mami, ale já… Moc na to nevěřím, víš? Ale děkuju ti!“ a dala mámě pusu na tvář. Když jí mamka vyprovázela na večerní autobus zpátky do města, přistihla se Zuzana, že se jí tam vlastně vůbec nechce. Jako by se jí sevřelo něco u srdce. Nejraději by tu zůstala, ale nemůže. Silně mámu objala a nastoupila do autobusu.

Venku byla ještě tma. Není divu, v listopadu se rozednívá až dlouho. Navíc drobně pršelo a zdálo se, že se objevila i mlha. Rádio odťukalo časové znamení. „Je půl sedmé, pondělí, 13. listopadu. A nyní zprávy. Premiér chce…“ Zuzana rádio ztlumila. Zprávy o politice ji nikdy moc nezajímaly. Dopila bylinkový čaj a roztáhla závěsy. Je tam zase psí počasí. Kdyby tak aspoň nikam nemusela…

„… zprávy končí, přeji vám příjemný den.“ Tak to určitě, ušklíbla se Zuzana a cvakla vypínačem u rádia. Nejvyšší čas, aby šla, na zastávku to má rychlejší chůzí pět minut. Dnes ji není nijak dobře a navíc prší, musí mít větší časovou rezervu, autobus nečeká. Obula se do kozaček, hmm, potřebovala bych nové, tyhle jsou už dost okopané, pomyslela si, ještě kabát, kabelku, klíče a časopis od mamky. Kdo ví, jak dlouho bude muset čekat, než půjde na řadu.

Když přicházela k zastávce, trolejbus právě přijížděl. S úlevou zapadla do volného sedadla. Je jí sice teprve devětadvacet, ale poslední dobou je strašně unavená, zhubla a skoro nespí. Nejdříve si myslela, že je to jen podzimní únava. V práci musela zůstávat přes čas, všude samá chřipka… Ale už bude dobře. Kolegyně Monika ji donutila, aby si zašla k doktorce. „Beztak jsi tam nebyla Bůh ví jak dlouho. Tak ať tě jen poslechne, vezme ti krev, udělá rozbory na vitamíny a minerály a tečka. Třeba ti chybí železo, a proto se teď tady vláčíš jak po šichtě v dole…“

Vzpomněla si na mámu a její nový způsob života. Možná by měla zkusit něco jiného. Všude to teď píší: Poslouchejte své tělo! Harmonizujte duši! Očistěte si svoji auru! A máma taky říkala, jak jí to pomohlo… Sotva Zuzana dopřemýšlela, ohlásil ženský hlas: „Příští stanice – nemocnice.“
Přichystala se proto k odchodu. Šedivá oprýskaná nemocniční budova již prosvítala mezi keři.

Praktická lékařka pro dospělé, MUDr. Žáková, měla ordinaci hned v přízemí nemocnice. V čekárně sedělo pět dalších pacientů. Ale Zuzana přeci není pacient, není nemocná, nic ji nebolí. Jen je unavená a nemá sílu. Sedne si vedle starší paní. Může jí být kolem osmdesáti, drží se za břicho a syká bolestí. Zuzaně připomíná babičku. Zemřela před dvěma roky a pro mámu to byl obrovský šok. Úplně se z toho zhroutila, brala antidepresiva, pila, nevycházela z domů. Pak dostala kontakt na jednoho léčitele. Začala pít ozdravné bylinné čaje, meditovat, podstoupila kineziologii, kurz automatické kresby, spala na kaštanech, v místnostech měla mističky se solí… Léčitel ji tehdy prozradil, že prapůvod jejich současných problémů vznikl již při jejím porodu. Komplikace málem způsobily, že zemřely obě – matka i dcera. A proto prý měla máma vždy s babičkou tak silný a jedinečný vztah. A opravdu, matka si vzpomněla na otcovo vyprávění, jak se bál, že je ztratí obě dvě. Zuzana vytáhla z kabelky časopis od matky Moje jasná aura. Nejdříve jím jen listovala, pak se ale zastavila u článku, který nesl titulek: Když medicína selhává. Hm, zajímavé, číst si o tom právě v nemocnici. Četla: „V západním světe je nemoc vnímána jen jako nějaká chyba v těle a léčba způsob, jak ji opravit. Lékaři se nezajímají o další souvislosti, o to, proč se to děje, co to spustilo. Nedívají se zpět do života nemocného. Řeší jen současnost. Tak to ale nejde. Pak se všichni diví, že se nám dvakrát třikrát do roka vrátí zánět dutin a antibiotika nám nezabírají. Východní moudrosti to vidí jinak. Vše je v těle propojené, duše souvisí s naší tělesnou schránkou.“

Dál se Zuzana nedostala, její jméno zavolala sestra do ordinace.

„Posaďte se, paní Tůmová. Tak, co vás trápí?“ „To je ta preventivní prohlídka, paní doktorko,“ odpověděla sestra dříve, než se Zuzana vzpamatovala. „Aha, takže sestři, vezmeme krev, změříme tlak, zvážíme a vy se paní vysvlékněte.“ Za těsným závěsem se soukala ze šatů do spodního prádla. Vždy si připadala hrozně trapně. Ještě že je to doktorka, a ne chlap doktor. Krev vzala sestra rychle. Zkušeně odebrala tři zkumavky. Tlak nižší, ale to měla vždycky. Váha, rozdíl -7 kilogramů o posledního vážení. „Paní doktorko,“ začala Zuzana opatrně, „já jsem poslední dobou hrozně moc unavená. Asi jsem přechodila i nějakou chřipku, protože mám už druhý týden teploty. Nepředepsala byste mi nějaké vitamíny? Potřebuji normálně fungovat.“
„Počkáme, co nám povědí krevní testy. Ale to víte, chtělo by to hodně odpočívat, spát. Aby se tělo zregenerovalo samo. Zavolejte si ve středu kolem osmé, to budeme vědět víc a domluvíme se. Zatím se mějte dobře, paní Tůmová,“ a doktorka ji už podávala ruku a loučila se s ní.

Bylo půl desáté. V práci si vzala volno na celý den. Nakonec, dovolené má ještě čtrnáct dní a do konce roku zbývá prakticky jen měsíc. Měla by se jít podívat po obchodech a shánět vánoční dárky nebo si zajít ke kadeřnici nebo na masáž nebo jen na kafe, ale Zuzana zamířila domů. Chce se jí spát, venku prší, nikam se jí nechce. K obědu si ohřeje zbytek matčina kuřete z neděle.
Usnula na gauči. Probudila ji až zpráva od Moniky: TAK CO?? Koukla na hodiny, bylo devět večer. To prospala celý den? Ano. A mohla by klidně spát dál. A taky to tak udělá, jen si dá sprchu a přesune se do postele. Ale ještě musí odepsat Monice: AHOJ, VZALI MI KREV, VE STREDU BUDOU VYSLEDKY. ZÍTRA V PRACI. PA Z.

Ráno vstala jak zmlácená. Nic nového, taková rána má už pár týdnů.  Do práce přišla na minutu přesně, ještě si ani nesedla na svou židli v kanceláři a hned na ni bafla Monika:
„No nazdar holka! Teda ty vypadáš! To sis nemohla včera lehnout a vyspat se, když si byla doma?“ „Ale já jsem spala, vlastně celý den,“ pípla Zuzana. „Ajeje, tak jdi dneska dřív domů. Šéfovi to vadit určitě nebude.“ „Ne, to je dobrý, do čtyř to zvládnu.“ „Jak myslíš,“ odvětila Monika a odešla z kanceláře pryč.

Čtvrtou hodinu odpolední vyhlížela Zuzana jako spasení. Cestou domů se stavila jen pro rohlík, hlad neměla, na nějaké složité vyváření si nepotrpěla. Doma se schoulila do křesla, zabalila do deky a aby ji bylo teplo, udělala si zázvorový čaj. Chtěla si dočíst ten článek, který ji zaujal v časopise včera v čekárně, ale po prvních slovech zjistila, že s ní oči odmítají spolupracovat. Pustila si tedy televizi. Bezděky přepínala mezi kanály. Žádný pořad nebo film ji nezaujaly. Přepadl ji spánek, do parapetu bubnovaly kapky deště, čím dám tím hlasitěji. Už jako malá při nich ráda usínala. Zdálo se jí o babičce, smutně se na ní usmívala a mlčela. Byl to divný sen.


Konec první části.


pozn.: S povídkou jsem se zúčastnila soutěže Česká lupa 2018.
autorka povídky: Dominika Podvolecká

Komentáře

  1. Já chci druhou část, teď hned! Výborný :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, děkuji =) ale na pokračování si musíš týden počkat... ;) :P

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky