Zn. Štěstí je jen ve dvou, první část

Pondělní ráno se nijak nelišilo od těch ostatních. Bylo mrazivo a přitom jasno, tak jak se to na lednové ráno sluší a patří. V kanceláři byl zatím Ivan sám. Mirek přichází na minutu přesně, spíš by se dalo říci, o minutu později. Má rodinu, dvě malé děti, bydlí za městem, prostě nestíhá, jak říká. Ivan už v pětapadesáti nikam nespěchá. Vyvenčí jezevčíka před bytem, manželka mu mezitím vždy připraví svačinu a odchází.

„Brý ráno, šéfe!“ hlaholí Mirek a sundává si tlustou bundu a čepici.

„No dobrý, Mirku. Dneska osum nula dva… Děti tě nechtěly pustit, co?“  zeptal se zkušeně Ivan.

Mirek ale zakroutil hlavou: „Kdepak děti, neuklidil jsem večer auto, a tak jsem musel škrabat. Přes noc tam muselo být nejmíň mínus dvacet. Už aby to zase trochu vylezlo, tohle je zima jak v Rusku,“ začal se smát.

Ivan se natáhl pro hrnek s kafem. I když mu manželka říkala, že by si měl místo turka dát raději zelený čaj, Ivan by bez ranní kávy nemohl fungovat. Už si chtěl usrknout, když v tom zazvonil telefon. Trochu rozmrzele odložil hrneček a sáhl po sluchátku.

„Slavík, slyším,“ ohlásil se do telefonu.

Mirek zpozorněl a přestal si listovat novinami.

„Ano, rozumím. Žena, osmapadesát let, Vaňkova patnáct. Jedeme tam. Končím. Tak mladej, výjezd. Asi sebevražda, jedem.“

„No, to jsem se nestihl ani nasnídat,“ začal si naoko stěžovat Mirek, ale oblékl si bundu, vzal z trezoru zbraň a oba se vydali na dvůr, k připravenému autu.

„Uzavřeme sázky na to, co bylo důvodem?“ prohodil Mirek.

Ivan koukal z okénka: „Hele, nech toho, víš, že to nemám rád. Doteď nevím, a to jsem u kriminálky přes třicet let, co si mám o sebevrazích myslet… Je to hrdinství nebo naopak zbabělost? Bůh ví…“ a mávl rukou. Mirek tedy přestal.

Před bytovým domem ve Vaňkově ulici stála skupinka lidí, dále také sanitka hned za ní pohřebák. Oba dva napadlo, jak bizarní je tenhle výjev. Stoupali do druhého patra, kde mrtvá bydlela. V bytě už na ně čekal doktor Čamrda ze záchranky. Mrtvola ženy ležela v obývacím pokoji, na konferenčním stolku byla láhev a nedopitá sklenička s koňakem.

„Zdravím vás, chlapi! Takže co tu máme. Žena, Lenka Hamrová, padesát osm let. Zavolala nás její dcera, ale mohl jsem už jen konstatovat smrt. Soudím na otravu práškama, podle té tuby tady a taky podle zvratků na koberci. Ale jistě vám to řeknou až kolegové po pitvě. Já se loučím, adios.“

„To je stejně zvláštní chlap,“ pronesl Mirek.

„Tak se do toho pustíme, koukám, že kluci od nás už zajistili byt, tak ať se zeptají ještě sousedů a ty to tady prohledej a hlavně! Dopis na rozloučenou, jestli tu náhodou není… Ať víme. Já si jdu promluvit s dcerou.“ Oba se přesunuli do ložnice, kde dcera paní Hamrové vzlykala na posteli. „Paní Hamrová?“ začal Ivan.

Žena zvedla uplakaný obličej a zakroutila hlavou: „Ne ne, já už nejsem Hamrová, já jsem Jílková. Hamrová byla moje maminka…“

 „Aha, přijměte moji upřímnou soustrast. Já jsem major Slavík, tohle je kapitán Hladík. Budeme vyšetřovat smrt vaší matky. Mohl bych vám položit pár otázek?“ „Jo jistě, pokusím se,“ vzlykala dál mladá žena. „Tak nejdříve. Vaše jméno a kdy jste maminku objevila?“

„Jmenuju se Lucie Jílková a ses jsem přišla asi něco málo před osmou. Máma mi nebrala telefon a přitom jsme byly domluvené, že se tu u ní dnes ráno stavím a odvezu ji k zubaři…“

„Bylo otevřeno?“

„Ne, já mám svůj klíč… Tak jsem šla dovnitř, volám na ni, jestli není třeba v koupelně, nebo jestli jen nezaspala, ale nic… A pak jsem ji našla tady v obýváku na koberci… Ježiš, to je strašný!“

„A nevíte, proč si maminka, pravděpodobně, vzala život?“

„Ne, to nevím. Byla sice teď taková posmutnělá, ale… Promiňte, já, já nemůžu… Nezlobte se,“ rozbrečela se.

„To nic. Promluvíme si později, tady je moje vizitka, zastavte se za námi, prosím zítra dopoledne.“

Ve dveřích se objevil Hladík: „Nic, žádný dopis jsme nenašli. Podle sousedů to byla slušná paní, která s každým vycházela dobře. Poslední dobou se tu prý objevoval nějaký muž, ale vypadalo to tak, že jsou s paní dobří známí. Jinak nic.“

„Na toho muže se zeptáme zítra dcery. Sejmuli už technici otisky a zajistili stopy?“

„Jo, už jsou hotoví.“

„Dobrá, pro dnešek to tu balíme. Počkáme, jestli nám něco víc poví pitva.“

„Uvař mi taky kafe, Mirku, to od rána už pít nebudu,“ řekl Ivan a vylil obsah hrnečku s ranním kávou do umyvadla.

„Jo, chceš jednu lžičku nebo dvě? To by mě zajímalo, co za tím je. Proč si spokojená ženská v důchodu, která nemá, jak se zdá, s nikým žádný problémy, vezme život… Nebo že by byl nějaký konflikt v rodině?“

„Dvě. Je to divný. Ale, co my můžeme vědět…“ odpověděl Ivan a zvedl telefon. „Major Slavík, spojte mě prosím s techniky, děkuju… Slavík, ahoj Honzo, prosím tě, potřeboval bych sehnat od té mrtvé výpis hovorů, výpis účtu. Šlo by to? Díky!“

„Tak co?“

„Ti kluci technický jsou stejně šikovní, prej už je napadlo, že to budeme chtít a už podali žádosti. Do hodiny bychom to tu mohli mít,“ zaradoval se Ivan jako dítě, kterému slíbíte za odměnu zmrzlinu.

Hodina to ani nebyla. „Tak to je zajímavý, podívej se Mirku na výpis z účtu.“

„Ajo, pravidelné měsíční vklady, asi důchod, a před měsícem jen mínusové částky! A tady, hele! Výběr z bankomatu sedumdesát tisíc!? Na co to paní asi tak potřebovala? Že by dcera?“

„Zítra se jí zeptáme. Dneska stejně víc neuděláme, tak jeď domů, ať si tě rodina taky trochu užije.“

„Fakt? Tak děkuju! Ale ty pojď taky už, vypadáš, jako kdybys několik nocí nespal.“

„Však jo, už jdu taky. Ta moje bude taky ráda.“

            Druhý den na ně v kanceláři čekala zpráva od patologa. „Předávkování léky na spaní s nadměrným množstvím alkoholu, příčina smrti udušení zvratky. Doba úmrtí, neděle okolo třiadvacáté hodiny večer. Cizí zavinění neprokázáno. No, doktor Čamrda se nemýlil,“ řekl Mirek a podal zprávu Ivanovi.

„Hm, takže jsme tam, kde jsme byli. Teoreticky bychom to mohli uzavřít… Předávkování, bez cizího zavinění… Jen ty peníze mi nějak nesedí. Vyslechneme dceru a uvidíme.“

Dcera paní Hamrové přišla v deset dopoledne. Celá v černém, stále ještě ubrečená.

„Posaďte se, paní Jílková, podle patologa se jedná o sebevraždu. Vaše maminka se předávkovala léky na spaní, zapila je velkým množstvím alkoholu a následně se udusila…“

„Můj bože… Proč to jen udělala?“

„To zatím nevíme,“ odpověděl Mirek

„Můžeme se vás zeptat na finanční stránku maminky?“

„Jak to myslíte?“

„No, podle výpisu z účtu jsme zjistili, že v posledním měsíci měla vaše matka velké výdaje, poslední výběr je dokonce sedmdesát tisíc. Nevíte, na co potřebovala tolik peněz?“

„Ne, to netuším… Maminka, víte, ona byla dlouho sama, ale asi tak před měsícem mi říkala, že potakala nějakého pána. Prý si skvěle rozumí, ale je prý mladší. Když jsem se na něj chtěla zeptat víc, neodpověděla.“

„Viděla jste toho muže?“

„Ne, ani nevím jméno.“

„Dobrá paní Jílková, zatím vám děkujeme, můžete jít. Kdybychom něco potřebovali, zavoláme si vás. Na shledanou.“

„Na shledanou,“ vzlykla a odešla.

„Mirku, zajeď do toho baráku a udělejte se sousedy podobu toho chlapa, co chodil za Hamrovou.“

„Rozkaz, jedu tam,“ zasalutoval Mirek.

Podobizna muže, okolo čtyřiceti let, byla hotová.

„Všichni sousedé se na ni shodli. Jedna sousedka si vzpomněla, že ho paní Hamrová oslovila jménem Milan. Rovněž všichni vypověděli, že muž působil velmi vzdělaně, kultivovaně, mluvil česky bez přízvuku, vždy elegantně oblečený, jo a vždy když šel k paní Hamrové, nesl puget! No, přiznej se, kdy tys naposledy koupil manželce kytku, no?“

„Hele, kytku ji dávám dvakrát do roka, tak to snad stačí, ne?“ zasmál se Ivan.

„Co s tím portrétem?“

„Hoď ho do celostátního pátrání, a uvidíme. Jo a Mirku, projdi v databázi všechny podvodníky a Milany ve věku od třiceti pěti do pětačtyřiceti let.“

Konec první části.

foto zdroj: www.pixabay.com

pozn.: S povídkou jsem se zúčastnila finále soutěže Literární knihovny DJKT v Plzni 2018/2019. 

autorka povídky: Dominika Podvolecká