Lenka Horňáková-Civade – Grófka
Na Grófku jsem slyšela rozporuplné reakce. Jak se knížka líbila mně? Dozvíte se v recenzi.
Autorku Lenku Horňákovou-Civade již z mého blogu můžete
znát a to díky její knížce Marie a Magdalény.
Magdalény mě příjemně překvapily a čtení mě bavilo, a tak,
když se v roce 2019 objevila na pultech její další knížka Grófka, rozhodla
jsem se ji také přečíst.
Jenže, zatímco tiráž mě zaujala – příběh mladé Češky, co se
v roce 1988 rozhodla zůstat v Paříži a kdy následně sledujeme její sžívání
se svobodou i velkostí města, samotné čtení mě už moc nebavilo.
Stejně jako u knížky Marie a Magdalény byl rozjezd volnější
a někoho by mohl dokonce nudit, já jsem ale s tímto stylem počítala, a tak
mě začátek neodradil. Později ale začalo přituhovat.
O čem tedy vlastně Grófka je?
Čerstvě osmnáctiletá Ana je ve Francii spolu s dalšími mladými
lidmi z Českoslovenka (s mladými komunisty) na poznávajícím zájezdě. Když
už jsou všichni přichystaní na vlakovém nádraží v Paříži k odjezdu zpátky do
ČSSR, Ana se rozhodne zůstat. Píše se totiž rok 1988 a chce okusit svobodu.
Nedokáže si sice pořádně představit všechny komplikace a problémy, které s tím
budou spojeny, ale to jí nevadí. Svoboda je lákavější.
V Paříži se setkává s tajemnou Grófkou. Proč se
Any ujala? Je to skutečná Pařížanka? A co bude za pomoc chtít?
Mohlo by se zdát, že příběh bude mít dynamiku a o zápletku
nebude nouze. Spíše než dějovost se ale Grófka vyznačuje jakousi poetičností a
filozofickým rozměrem.
Pasáže, ve kterých Ana vzpomíná na Československo, rodiče a
na symboly, které v ČSSR znamení úplně něco jiného.
Grófka se pro Anu stává průvodkyní – po Paříži i v životě.
Zasvěcuje ji do tajů svobody, ženského bytí, i francouzského jazyka. Pomáhá ji v přerodu
z dítěte v dospělou ženu.
Horňáková-Civade tu, podle mě, hezky vystihla atmosféru
tehdejšího Československa i pocit Any z úplně nového světa. Možná jsem se
více těšila na popis Paříže a jejích reálií... Tak třeba v jiné knížce.
Celkově mě Grófka nenadchla tak, jak jsem očekávala a na
Marii a Magdalény to prostě nemělo. Nicméně,
pokud jste si třeba podobnou situaci zažili, může vás román okouzlit.
Hodnocení: 7 z 10
Ukázka z knihy
Otřásla jsem se. I já jsem takhle před týdnem odjížděla.
Rodiče mě vysílali na prázdninový tábor. Výjimečně byli
zajedno. Úžasem jsem oněměla a oni si to vyložili jako
souhlas. Ráda bych se vzbouřila, jen jsem nevěděla, jak
z té bezvýchodné situace ven. Neodjet znamenalo zůstat
s nimi. Odjet pro změnu ohnout záda, poslechnout. Ne,
hezký vztah jsme tedy neměli, vládla u nás mrazivá atmosféra, hádali jsme se, dveře práskaly, nepadala moc vroucí
slova. Celý poslední rok byl jedna dlouhá a vyčerpávající
bitva mezi mnou a jimi, a můj život se až doteď odvíjel
v kulisách jedné dlouhé války mezi nimi.
V den odjezdu na Hlavním nádraží v Praze mě dokonale zaskočili. Dojalo mě, že se přišli rozloučit oba dva.
Abych to skryla, zvedla jsem oči ke stropu nádražní haly,
k takovému obrovskému skleníku. To jsou ale ladné křivky,
říkala jsem si. Údržba nebude snadná, zajímalo by mě, jak
se všechna ta skla myjí, špína ovšem procházející světlo
proměňuje do sametova, no vida, špína, která zkrášluje!
A heleme, poletují tu ptáci, hnízdí v koutech té obrovské
skleněné střechy, která díky nim najednou ožívá. Zkrátka,
myslela jsem na kdeco, jen abych se nemusela dívat na rodiče. Zdálo se mi, že jsou také celí nesví. To, že tu vůbec
byli oba dva, hodně znamenalo. Dokonce si vzali v práci
volno. A pak tu celí dojatí přešlapovali a nevěděli, jak
mě obejmout a políbit. Bezpochyby to bylo nedostatkem
cviku, v naší rodině se žádné citové projevy nepěstovaly.
zdroj ukázky: HORŇÁKOVÁ-CIVADE, Lenka. Grófka. Praha: Argo, 2019. ISBN 978-80-257-2753-9. s. 14
Komentáře
Okomentovat