Christina Dalcher – Vox
Knížka Vox získává v dnešní době snad ještě větší význam, než před měsícem, kdy jsem knížku dočetla.
Americká autorka Christina Dalcher je pro české čtenáře
nováčkem na autorském poli. V roce 2018 vtrhla na knižní scénu románem Vox a hned
tím rozpoutala ve čtenářích rozporuplné reakce. O rok později se českého překladu od Alžběty Kalinové dočkali i čeští čtenáři.
Jedná se vlastně o dystopickou fikci se sci-fi románem, který nás ale nezavádí do
budoucnosti, nebo zpět do minulosti. Ocitáme se v současnosti (nebo hodně,
hodně blízké budoucnosti), ve Spojených státech amerických. Samotný název knihy
je výmluvný; vox totiž znamená hlas. A o hlas tu rozhodně půjde.
Neurolingvistka Jean žije s manželem Patrickem, též
vědcem, dvěma syny Stevem a Samem a dcerou Soniou v rodinném domku. Vše by
vypadalo úplně normálně, kdyby ona a její dcera neměly na ruce náramek, který
počítá jejich slova.
Všechny ženy a dívky ho teď musí nosit povinně. Všechny ženy
mohou za den říct jen sto slov. S každým dalším slovem, se kterým překročí
kvótu, projede jejich tělem tisíc voltů.
Proč tato situace vůbec nastala? Nová vláda, která
nastoupila, zavedla nový režim. Pokud jste žena, nesmíte pracovat, musíte být
doma, musíte poslouchat manžela, musíte nosit náramek na počítání slov, nemají
právo vycestovat ze země.
Pro muže se vůbec nic nezměnilo a je vidět, že jim tato
situace snad i vyhovuje. Postupem času můžeme vidět, jak se mění i Jeaniny
nejbližší muži – manžel a synové.
Vše se ale změní ve chvíli, kdy prezidentův bratr prodělá
mrtvici a nemůže mluvit. Tehdy je Jean povolaná zpět s příslibem, že po
čas výzkumu a léčby prezidentova bratra, bude jí a její dceři odejmuto
počítadlo slov. Jean souhlasí, ale v hlavě se jí rodí plán, jak osvobodit
nejen sebe a dceru, ale také všechny ženy.
Vox je velmi náročnou knihou právě díky myšlence, kterou Dalcher
v příběhu rozvinula. Přiznám se, že tak 90% knihy jsem hltala a bylo mi z ní
až špatně. Tak dobře, podle mě, dokázala autorka popsat situaci, ve které
hlavní hrdinka žila. Ještě více mě dostalo, že se v podstatě nejedná o
žádnou vzdálenou budoucnost, ale prakticky o současnost. Nejsem žádná velká a
radikální feministka, ale cením si svých práv a svého hlasu a něco takového,
jako nastalo v knížce Vox mě upřímně děsí.
Bohužel, jak dobře měl Vox nakročeno po většinu knížky, tak se posledních 10% románu proměnilo téměř až v růžovou knihovnu. Do osudů
hlavních hrdinů zasáhne láska a nevěra (a následné těhotenství) Jean a kolegy z laboratoře
Itala Lorenza. Spolu plánují útěk do Itálie, kde, stejně jako ve zbytku Evropy,
neplatí pro ženy žádná omezení.
Dalcher si po celou dobu hraje s detaily, vykresluje
příběh, vymýšlí zápletky a závěr knihy, který bych si představovala jako
třešničku na dortu, nakonec popíše tak, že by se, jistě že s nadsázkou,
dal shrnout do jednoho souvětí (Ona podlehla svůdnému Italovi, manžel ji
odpustil a ještě se sebe obětoval, aby mohla žít šťastně se svým milencem).
Musím říct, že mně konec opravdu zklamal. Proto si Vox ode
mě nevyslouží nejvyšší hodnocení.
PS: Pokud by vás tématika práv žen v současném a budoucím
světě pohledem dnešních autorů zajímala a nebojíte až depresivních vyhlídek, přečtěte
si knížky Mona a Podvolení.
Hodnocení: 8 z 10
Ukázka z knihy
Zkoušela jsem na uvedené číslo volat snad stokrát, než jsem se rozhodla poslat e-mail, načež jsem čekala sto let na odpověď. Dost
zvláštní odpověď. O týden a půl později mi ve schránce přistála
výzva, abych se dostavila na místní úřad vyřizující žádosti o pasy.
„Můžu vám nějak pomoct, madam?“ procedil úředník, když jsem
před něj položila Soniin rodný list.
„Můžete, jestli vyřizujete žádosti o pasy,“ řekla jsem a procpala
mu škvírou v plexiskle štos papírů.
Milý úředník, který vypadal nanejvýš na devatenáct, je vzal
a požádal mě o strpení. „Ještě maličkost,“ vyhrkl a otočil se zpátky
k okénku. „Budu potřebovat i váš pas. Jen na minutku. Abych si
udělal kopii.“
Soniin pas bude hotový za pár týdnů, sdělil mi. Už mi však nesdělil, že můj pas byl zneplatněn.
Zjistila jsem to až mnohem později. Sonia se toho svého nikdy
nedočkala. Ze začátku se pár lidem podařilo dostat pryč. Někteří utekli do
Kanady, jiní se vydali lodí do Mexika, na Kubu nebo jiné ostrovy.
Netrvalo však dlouho a příslušné orgány vybudovaly kontrolní stanice. Zeď oddělující Nové Mexiko, Jižní Kalifornii, Arizonu a Texas
od Mexika už stála, takže exodus skončil dost rychle.
„Nemůžeme připustit, aby naši občané, naše rodiny, naše matky a otcové, jen tak utíkali!“ hřímal prezident v jednom ze svých
prvních projevů.
Pořád si myslím, že bychom to zvládli, kdybych tu byla jen já
a Patrick. Jenže se čtyřmi dětmi, z nichž jedno by při pohledu na
pohraniční stráž ani nedokázalo neposkakovat v autosedačce a neprozpěvovat si „Kanada“, to ani náhodou.
Tu noc jsem rozhodně neměla nijak dobrou náladu. Jak taky,
když jsem si vybavila, jak jednoduše z nás udělali vězně ve vlastní
zemi? Když mě Patrick objal a řekl mi, abych se pokusila nemyslet
na to, co bývávalo?
Bývávalo.
Povím vám, co bývávalo. Bývaly doby, kdy jsme si spolu dlouho
do noci povídali. Kdy jsme se o víkendech ráno povalovali v posteli,
odkládali domácí práce a místo nich si četli nedělní noviny. Když
se zjara umoudřilo počasí, pořádali jsme koktejlové party a večírky a v létě grilování. Taky jsme hrávali hry. Nejdřív prší a Černého
Petra. A když už byli kluci větší, přišly na řadu žolíky a kanasta.
A co se mě týče, bývaly doby, kdy jsem mívala kamarádky. Patrick našim společným večerům říkával slepičí party, ale vím, že to
nemyslel zle. Bylo to prostě jen jedno z lidových označení. Každopádně se tím uklidňuju.
Chodívaly jsme společně na čtenářské kluby, povídaly si nad
šálkem kávy, řešily politiku po vinárnách a později po sklepech.
Byla to taková naše verze čtení Lolity řekněme třeba v Teheránu.
zdroj ukázky: DALCHER, Christina. Vox. Přeložil Alžběta KALINOVÁ. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7577-918-2. s. 14-15
Komentáře
Okomentovat