Dostálová, Scheinostová, Horáková – Johana
O Johaně, knize z roku 2018, jsem toho slyšela hodně a koupila jsem si ji záměrně na dovolenou. Neudělala jsem chybu, i když…
Možná jsem čekala trochu víc. Od příběhu. Samotný
nápad, aby třicet let postavy Johany napsaly tři autorky (každá psala jednu
dekádu), byl zajímavý a také trochu riskantní.
V první části nám Johana popisuje svoje dětství
v době normalizace. Očima jedenáctileté dívky líčí narozeninovou oslavu u
její nejlepší kamarádky a spolužačky Simony, odpovídá si na otázky, proč jsou
s maminkou samy, také se ale setkává se smrtí dědečka a první dětskou
láskou.
Druhá část nás zavede do Johaniny puberty. Prožívá
zamilovanost, příchod na gymnázium i sametovou revoluci. Zklamání z lásky,
přijetí na vysokou školu. Také ale divoká devadesátá léta plná mejdanů, klubů,
drog. Johana ovšem neřeší jen sama sebe, musí řešit také vztahové a osobní
peripetie své matky, smrt babičky. V závěru této části přihází jakési její
dospění a odchod na studia do USA.
V té poslední už vidíme Johanu jako dospělou
třicátnici v novém tisíciletí, která pomalu ztrácí iluze o lásce, je sama
(i když sama být nechce), hledá ideální práci a snaží se dořešit resty
z dětství.
Popravdě vám nedokáži říci, jestli s Johanou
soucítím, nebo se mi v jistých situacích protiví. V jistých
okamžicích bych si dokonce troufla tvrdit, že její osud je jakýmsi
odstrašujícím příkladem pro mladé ženy, jak se nechovat (např. vyspat se
s hezkým chlapem jen proto, abych nebyla sama). Nevím, jestli to byl záměr
autorek, nebo jen nechtěný produkt.
Trochu mi vadila povrchnost příběhu. V ději se naskytly
okamžiky, které přímo vybízely k tomu, aby byly více rozvedené, probrané.
To ale spisovatelky neudělaly. K tomu, že knížka nešla do hloubky
přispěly, podle mě, i historické události, které rámují Johanin příběh. Nikoliv
však jen drobnou zmínkou, nebo vyplynutím z kontextu, významné mezníky tam
jsou rozepsány a všechny se konkrétně dotýkají Johanina života: 17. listopad
´89 – Johana se účastní demonstrace, 11. září – ve „dvojčatech“ zahynul syn
známých matčinýho přítele, atd. …
Čtenář nepozná (a ani se to nikde následně nedozví),
kdo kterou část napsal. Snad jen podle drobných náznaků v textu a
medailonků autorek na konci knihy to určit můžeme.
Je vidět, že se všechny tři autorky (Zuzana Dostálová,
Pavla Horáková, Alena Scheinostová) snažily psát ve stejném rytmu, aby kniha
plynule navazovala. I tak ale drobné nuance v textu najdete (podle
četnosti určitých slov, větných staveb,…). Nicméně, to mi ve čtení nevadilo,
naopak to bylo příjemné zpestření.
Knížce se nedá upřít čtivost. Johanu jsem měla přečtenou
za tři dny. A udělala jsem opravdu dobře v tom, že jsem si ji vzala
s sebou na dovolenou. Tam se totiž takové čtivé knihy hodí. Jiráska byste asi těžko přelouskali, že… A grafická stránka knížky, je velmi příjemné
plus.
Hodnocení: 7 z 10
Komentáře
Okomentovat