Gail Honeyman – Eleanor se má vážně skvěle
Tuhle knížku jsem objevila na několika instagramových účtech a slyšela jsem na ni spoustu kladných recenzí. Příběh o podivné Eleanor se mi zdál na prázdniny jako skvělá volba. Takže jak? Má se Eleanor vážně skvěle?
Skotská spisovatelka Gail Honeyman (*1972) napsala Eleanor
v roce 2017. Stejného roku se kniha dočkala i českého překladu. Ačkoliv je
Eleanor jejím debutem, na stylu knihy to rozhodně není znát. I když na tom
samozřejmě má i lví podíl překlad Olgy Bártové.
Eleanor Oliphant je mladá třicetiletá žena, žije v Glasgow,
pracuje jako účetní v grafickém studiu, ač jí to vlastně vůbec nebaví a
původně vystudovala klasickou literaturu.
Žije sama, nikoho nepotřebuje, má jen svou kytku Polly a
pravidelné středeční telefonáty se svou matkou.
Vše se změní, když se platonicky
zamiluje do zpěváka rockové kapely.
Jelikož je ale v sociální
interakci naprosto nepolíbená – je to rozená introvertka – rozhodne se, že
vyleze ze své ulity. Zajde si na depilaci, ke kadeřnici, nakoupí nové oblečení.
Obrátí svůj život téměř o 180 stupňů.
Téměř.
Pod úsměvnými příhodami a sebe
ironizujícími poznámkami ale postupně odhalujeme, že má Eleanor daleko hlubší
problém. Uvědomuje si to i Eleanor, a to především díky kolegovi a postupně i
blízkému příteli Raymondovi.
Sledujeme postupnou Eleoroninu
metamorfózu, při které nám autorka odhaluje její velmi komplikovaný vztah s matkou
a trauma z dětství.
A jak postupně procházíme
Eleonořiným životem, chtě nechtě nás musí napadnout otázka: Má se Eleanor vážně
skvěle?
A přesně o tom knížka je. Z
počátku můžeme v názvu vidět jakousi ironii a sarkasmus, kterým Eleonor doslova
hýří, časem ale společně s ní zjišťujeme, že i když se na první pohled
zdá, že život není peříčko a nemusíme mít na růžích ustláno, přeci jen stojí o
něj bojovat a prát se s osudem.
Po přečtení pár stránek mi došlo,
že knížka nebude příliš veselá. Vůbec mi to ale nevadilo a ve čtení jsem
pokračovala dál. Dokonce bych řekla, že se jedná až o psychologický román. Protože
se ale Eleanor rozhodla, že své problémy bude řešit (třeba i s pomocí odborníků),
není knížka depresivní nebo temná a smutná.
Eleanor je zkrátka vhodná pro
všechny, kteří si občas mezi ostatními připadají jako mimozemšťané, a přesto
jim to nevadí. A v klidu si řeknou: „Jo, Eleanor se
má vážně skvěle.“
PS: A perlička! Eleanor by se měla
dočkat i filmového zpracování!
Hodnocení: 9 z 10
Ukázka z knihy
Bylo 17.20, za necelou hodinu měli
zavírat. Ženské oblečení bylo v prvním patře (zajímalo by mě, kdy se
dámské oblečení přejmenovalo na „ženské“), musela jsem jet po jezdících
schodech, protože jsem nenašla ty normální. Oddělení bylo obrovské, tak jsem si
řekla, že si nechám poradit. První prodavačka, kterou jsem uviděla, vypadala
jako matrona a na udílení rad ohledně módy nebyla zrovna vhodnou
kandidátkou. Druhé prodavačce bylo kolem dvaceti, tudíž byla příliš nezkušená.
Třetí, podobná Zlatovlásce, byla ideální – zhruba v mém věku, upravená
a vypadala rozumně. Obezřetně jsem k ní došla. „Dobrý den, můžu se
zeptat?“ Přestala skládat svetry a otočila se ke mně s neupřímným
úsměvem na rtech. „Mám jít na koncert do hodně stylového podniku. Pomohla byste
mi vybrat vhodné oblečení?“ Tentokrát se usmála víc a tenhle úsměv už byl
opravdovější. „Nabízíme osobní stylistku. Jestli chcete, domluvím vám termín.“
„Jenže ten koncert je dnes večer. Bohužel potřebuju něco hned teď,“ namítla
jsem. Přejela mě očima od hlavy k patě. „A kam že to jdete?“ „Do
Zářezu,“ oznámila jsem jí hrdě. Vyšpulila spodní ret a pomalu pokývala
hlavou. „Jakou máte velikost? Čtyřicítku?“ Přikývla jsem. Žasla jsem, že mě tak
přesně odhadla jen letmým pohledem. Mrkla na hodinky. „Pojďte se mnou,“ vybídla
mě. Oddělení bylo rozděleno na několik různých částí a ona mě
odvedla do té, která vypadala nejméně důvěryhodně. „Když to vezmu od oka, tak
tyhle –“ podala mi směšně úzké černé džíny, „a k nim tohle –“ černý
vršek, v podstatě tričko, jen z umělého hedvábí a s průstřihem
na zádech.
Komentáře
Okomentovat