Alena Mornštajnová - Tiché roky
Letošní novinka Tiché roky se rázem stala hitem. Alena Mornštajnová je totiž už synonymem kvalitního čtiva. Jak si knížka vedla u mě? Povím vám v recenzi.
Alena Mornštajnová opět vsadila na rodinnou ságu, ve
které projdeme nejedním rodinným zvratem a díky které se podíváme o několik
desetiletí zpět.
V centru dění stojí Bohdana. Mladá dívka, která
obývá zahradní vilu s otcem Svatoplukem a s Bělou. Proč se v domě skoro
nemluví a proč jsou Běla a otec Svatopluk spolu, když spolu vlastně vůbec
nejsou? Jak to bylo s Bohdaninou maminkou a kdo je Blanka? To je jen pár
otázek, jež Bohdanu trápí a zajímají. Dokáže je rozluštit?
Jak Bohdana roste a dospívá, rozvíjí se i příběh
rodiny.
Pravidelně se zde střídají kapitoly vyprávěné dcerou a
otcem. To je totiž hlavní vztah, který se v knížce řeší. Záhy ale
zjistíme, že příběh nevypráví jen otec a dcera Bohdana, ale i někdo další…
Jak už jsem si u Aleny Mornštajnové zvykla, není
všechno tak, jak se zdálo být, a proto, jakmile jsem si udělala nějakou
představu o postavě nebo situaci, rázem mě vyvedla z omylu a ukázala,
že je to docela jinak. A to mě baví! Jako čtenář jsem totiž neustále v napětí.
Stejně jako u Slepé mapy zvolila Mornštajnová název
Tiché roky jako metaforu. To, že se o nějakém problému mlčí, neznamená, že
neexistuje. Autorka jakoby v knížce upozorňovala na tabuizování citlivých
otázek v rodině. Na příběhu ukazuje, jak nebezpečné následky to pro
fungování rodiny může mít.
Na knížkách Aleny Mornštajnové mě baví uvěřitelnost
příběhu a reálnost postav. Skutečně jsem měla chvílemi pocit, že takovou
Bohdanu či Bělu znám a že podobnou situaci mi někdo líčil. Opravdovost na
knížkách velmi oceňuji.
Po Mornštajnové jsem sáhla jako po záchraně, neboť
jsem předtím četla tři knížky, ze kterých jsem opravdu odvařená nebyla, a vážně
jsem přemýšlela, zda je mám vůbec dočítat.
Z knížky jsem byla opravdu upřímně nadšená.
Mornštajnová je prostě sázka na jistotu a Tiché roky mi to jen potvrdily.
Hodnocení: 10 z 10
Ukázka z knížky
prolog
Na babičku mám dvě vzpomínky. První je rozmazaná
a nejasná. Jsem ještě úplně malá. Stojím v našem domě
pod schodištěm, dlaždice mě studí do bosých nohou
a shora se na mě snášejí barevné kousky oblečení. Plují
vzduchem, zachytávají se o zábradlí a dopadají mi
k nohám. Babička pobíhá okolo, sbírá svetry, punčochy, sukně, spodničky a obrovské kalhotky s nohavičkami a bez ladu a skladu je cpe do tašky. Rozběhnu se
a začnu taky sbírat. Když babičce podávám bílé kombiné, podívám se na ni a vidím, že jí po tvářích tečou
slzy.
Od té doby vím, že i dospělí pláčou.
Druhá vzpomínka je úplně jasná a předcházela jednomu z nejdůležitějších rozhodnutí, jaká jsem v životě udělala.
Na nemocniční posteli leží žena. Že je to babička,
vím jenom proto, že mi to řekl otec. Oči má přivřené,
ale nespí. Hrudník se jí zvedá sípavým dechem a papírová kůže na rukou je zbarvená rudofialovými skvrnami.
Snažím se dýchat jen mělce, protože vzduch v pokoji je
nasáklý pachem moči, potu a dezinfekce. Zadívám se
do pobledlého obličeje, jestli poznám ženu ze své dětské vzpomínky. Babička otevře oči a zahledí se na mě.
„Blanko, Blaničko.“ Usměje se.
Jmenuju se Bohdana. Zmateně se obrátím k otci.
„Blaničko,“ zopakuje babička, ale když zavrtím hlavou, otec mi sevře paži.
Podívám se na něj.
Uhne očima.
„Blanka byla její sestra,“ řekne netrpělivě. „Už
umřela.“
Vím, že lže. Prozradil mi to uhýbavý pohled a záblesk předchozí vzpomínky.
Protože když tehdy babička sebrala poslední kousek prádla, narovnala se, utřela si slzy a vykřikla nahoru do schodů: „Vyháníš mě. Všechny od sebe vyháníš.
Blanka tady taky není kvůli tobě. Nakonec zůstaneš
sám.“
zdroj ukázky: MORNŠTAJNOVÁ, Alena. Tiché roky. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7577-911-3. s. 9-10
Od autorky jsem ještě nic nečetla :/ Přiznám se bez mučení, že české autory moc nevyhledávám, protože jsem z těch nových, moderních, měla dost často akorát bolení hlavy :/ Ale je pravda, že na Alenu Mornstajnovou slyším jen chválu :)
OdpovědětVymazatVidíte a já čtu především české autory. :) Od Mornštajnové můžu s klidným srdcem doporučit všechny knížky a je úplně jedno, jestli začnete touhle její novinkou a nebo třeba Hotýlkem. :) Kdybyste měla zájem, u mě na blogu najdete recenze na všechny její knížky. ;) Krásné Vánoce! =)
VymazatAbsolutně souhlasím s vaším hodnocením. Možná bych i přidala.
OdpovědětVymazatPoprvé v životě se mi stalo, že jsem u knihy plakala. A ne jednou.
Né, že bych se za slzy styděla, na to jsem veliká holka.
Ta kniha má neuvěřitelný přesah, pro mne jako člověka, který něco podobného zažil ze strany otce.
Vnímání žen toto po zbytek života velice ovlivní.
Autorka je pro mne velice přitažlivá, nyní čtu Slepou mapu a opět jsem nadšená.
Studie lidského vnímání, války a generací žen je látka skutečně mistrovsky zpracovaná, škoda, blížím se k cíli.
Přeji příjemnou neděli a když je s knihou, je to bonus navíc.