Bianca Bellová – Mona
Další letošní novinkou byla Mona autorky Bianky Bellové. Zasáhla mě Mona stejně jako Jezero? Dozvíte se v recenzi.
O Jezeru jsem vám recenzi přinesla již před dvěma
lety. Bianca Bellová (*1970) s ním tehdy zaznamenala tuzemský i zahraniční
úspěch a přivedla tím na scénu drsný až naturalistický pohled na blízkou
budoucnost a osud lidské civilizace.
Mona na tom měla být podobně.
Děj nás dostává do blíže nespecifikované budoucnosti,
do Francie, ve které se právě odehrává válka. Válka o vodu, půdu, vlastní
existenci.
Občas mi některé pasáže připadaly jak z doby
první světové války, chvílemi se mi zdálo, že jsem v nějakém
apokalyptickém sci-fi románu z budoucnosti.
Seznamujeme se zde se zdravotní sestrou Monou. Svoji
práci, i přes fyzickou a psychickou náročnost, vykonává ráda a snaží se jí
plnit na 100%. Když na oddělení chirurgie přivezou mladého vojáka Adama,
blouznícího v horečkách a po amputacích končetin, zjistí, že ji
k němu přitahuje. Není to ovšem přitažlivost vyloženě ve smyslu sexuální,
jde spíše o jakési zvláštní souznění v této šílené době. Mona má rodinu,
dospělého syna a manžela Kamila, se kterým se mají rádi, i když milováním by to
Mona nazvala asi jen těžko.
I přes tuto situaci zůstává Mona racionální, snaží se
vše zvládnout a zachovat věci tak, jako by se vůbec nic nedělo. Přesto s Adamem
oba vědí, že přichází chvíle, kdy se musejí rozhodnout.
Bellová nám na Monině příběhu ukazuje i zkreslené
představy a vzpomínky z dětství a to, jak mohou ovlivnit náš dospělý
život.
V Moně se vlastně nikdy jasně nedozvíme, kdo
proti komu bojuje a jak celá válka skončí. Jen z náznaků můžeme dedukovat,
že šlo o i válku náboženskou (ženy se nesmějí pohybovat po městě bez doprovodu
mužů a pokrývky hlavy, atd.).
Oproti Jezeru mě Mona neoslovila. Jde sice o kvalitně
vystavený příběh, v syrovém podání a několika až filozofickými otázkami,
ale přesto mě nedokázal tak upoutat a stáhnout k sobě jako to Bellová
dokázala s Jezerem.
Monu doporučuji čtenářům, kteří se nebojí přemýšlet o existenci
světa, nebojí se nahlížet pod pokličku mezinárodních a globálních problémů a
rozhodně netrpí žádným stresem, či nejsou před nervovým zhroucením. Takovým
lidem by totiž asi Mona moc dobře neudělala.
Hodnocení: 7 z 10
Ukázka z knížky
Chlapec po amputaci křičí, Mona ví, že to bude náročná směna. Opiátů je málo, musí s nimi šetřit. Žurnální lékař spí a nepřeje si, aby ho budili, pokud nejde
o život. Má za sebou těžký den, pracoval v předních liniích, a kdyby se aspoň trochu nevyspal, nebude moci
ošetřovat vůbec. Ale Mona to zvládne i sama, je dost
zkušená.
Pohlédne na kartu zavěšenou na čele postele, chlapec se jmenuje Adam. Má výrazné lícní kosti, typické
pro lidi z kmenů žijících v horách. Rána je prosáklá
krví, potřebuje převaz. Chlapec zasténá a pohlédne jejím směrem, oči má ale zastřené bolestí, zřejmě ji vůbec nevidí. Obličej má posetý krůpějemi potu. Mona
si povzdechne a položí chlapci na čelo čerstvý obklad.
Vztáhne k ní ruku. Nechá ho, aby se jí dotkl, jeho prsty se nečekaně propletou s jejími. Jeho ruka je horká, zachvácená horečkou.
„Bude dobře, Adame,“ řekne chlácholivě Mona.
„Strašně to bolí,“ zasténá.
Mona kývne, ano, je to tak, každý tady v nemocnici ví, že to strašně bolí.
„Pomozte mi.“
Jak mu má vysvětlit, že klíč od téměř prázdné
skříňky s opiáty má u sebe žurnální lékař, který zrovna spí?
zdroj ukázky: BELLOVÁ, Bianca. Mona. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7577-962-5. s. 13-14.
Komentáře
Okomentovat