Marion Poschmann – Borovicové ostrovy

Pokud si chcete přečíst něco neobvyklého, mám pro vás tip. Borovicové ostrovy totiž aspirují na nejpodivnější knížku, jakou jsem kdy četla.

Německá spisovatelka Marion Poschmann (*1969) původně vystudovala filozofii. Poté přidala studium slavistiky a germanistiky. Jako básnířka se věnovala tzv. básním haiku (formu japonské poezie). Jak filozofii, tak haiku dokonale zúročila v románu Borovicové ostrovy (2019). O český překlad se postarala Tereza Semotamová.

Již samotný hlavní hrdina, německý univerzitní profesor Gilbert Silvestr, je trochu podivný. Zabývá se totiž studiem růstu vousů ve filmech. Když se mu jednou v noci zdá, že mu je manželka nevěrná, rozhodne se zmizet. A nejlépe na druhý konec světa. Co na tom, že se nesnaží zjistit, zda je to pravda, co na tom, že manželce ani nikomu dalšímu o své cestě neřekne.

A tak se Gilbert Silver ocitne v Japonsku. Při čtení tvorby japonského básníka Macua Bašóa mu učarují Borovicovými ostrovy a rozhodne se, že musí vidět měsíc nad nimi. Jeho cesta po Japonsku se tak začíná. Seznámí se s mladíkem Josou, který má stejný cíl cesty. Avšak, pokud je smyslem Gilbertova putování cesta po znovuzrození a načerpání nových sil, mladíkova cesta by měla skončit sebevraždou. A zatím co Gilbert je veden na ostrovy knihou o krásách přírody a života, Josoa doprovází průvodce po nejlepších místech k sebevraždě. Borovicové ostrovy jsou totiž sebevrahy velmi oblíbeným místem.

Jejich putování je tak provázáno více či méně filozofickými úvahami o životě a o smrti.
Autorka vedle sebe staví dva různé pohledy na život, a zároveň nás seznamuje i se dvěma naprosto odlišnými generacemi a kulturami. Text je prokládán citacemi a parafrázemi z básní Bašóa a jeho výstavba nám může již zmíněné haiku připomínat.

Ač se nejedná o žádnou rozsáhlou knihu, 160 stran považuji za příjemný průměr, chce to při čtení Borovicových ostrovů mít klid a soustředit se. Filozofické myšlenky a názory jsou totiž hodně obsáhlé a rozepsané.

Borovicové ostrovy tvoří jakousi mozaiku filozofického románu, komedie, grotesky a fantasy. Ačkoliv jsem předpokládala, že mi přečtení knihy vysvětlí některé úvahy postav, nestalo se tak. Román mě sice donutil k zamyšlení a soustředění, pobavil mě, ale nic hlubšího jsem si z něj nepřinesla. ,
Sdílela jsem snad jen balancování Gilberta nad tím, zda si v zemi čajových obřadů dát kávu, nebo podlehnout zvykům a dát si čaj.

A doteď neumím posoudit, do jaké míry jsou Borovicové ostrovy hodnotným filozofickým dílem.

Hodnocení: 6 z 10


Ukázka z knihy

Zdál se mu sen o tom, že ho žena podvádí. Gilbert Silvester se probudil a byl úplně bez sebe. Mathildiny černé vlasy byly rozprostřené na polštáři vedle něj, chapadla zákeřné medúzy namočené do smůly. Husté pramínky se jemně pohybovaly zároveň s jejími nádechy a výdechy, plazily se směrem k němu. Tiše vstal a šel do koupelny, chvíli tam na sebe šokovaně zíral do zrcadla. Odešel z domu, aniž se nasnídal. Když se večer vrátil z kanceláře, ještě pořád se cítil, jako by ho někdo praštil do hlavy, téměř omráčený. Ten sen v průběhu dne nezmizel, a dokonce ani dostatečně nevybledl, aby pro něj mohl použít to hloupé německé rčení „sny jsou jen pěna“. Dojem vyvolaný dnešní nocí naopak stále sílil, byl čím dál přesvědčivější. Jasné varování jeho podvědomí, určené jeho naivnímu, nic netušícímu já.

            Vešel do chodby, nechal aktovku teatrálně dopadnout na zem a podrobil manželku výslechu. Všechno popřela. To jen potvrdilo, jak opodstatněné jeho podezření je. Mathilda mu připadala jako vyměněná. Nepřirozeně prudká. Rozrušená. Ostýchavá. Měla mu za zlé, že se brzy ráno vykradl ven, ani se s ní nerozloučil. Dělala. Si. Starosti. Jak. Jsi. Jen. Mohl. Nekonečné výčitky. Plané odvádění pozornosti. Jako by byl nakonec viníkem on. Zašla příliš daleko. Tohle si tedy líbit nenechá.

            Později si ani nepamatoval, jestli na ni křičel (pravděpodobně), bil ji (možná), nebo ji poplival (nu ano), možná byl tak rozrušený, že trochu prskal, každopádně posbíral několik věcí, kreditní karty a pas a odešel, kráčel po chodníku kolem domu, a když za ním nevyběhla a nevolala na něj, šel prostě dál, nejdřív trochu pomaleji a potom zase rychleji, až k nejbližší stanici metra. Zmizel v podzemí jako náměsíčný, řeklo by se zpětně, projel městem a vystoupil až na letišti.

Noc strávil v terminálu B, nepohodlně zkroucený na dvou kulatých kovových sedadlech. Znovu a znovu kontroloval svůj chytrý telefon. Mathilda se neozývala. Ráno mu letělo letadlo, první mezikontinentální let, který se mu tak narychlo podařilo sehnat.

            V airbusu do Tokia pil zelený čaj, zabořený do sedadla zhlédl dva samurajské filmy a znovu a znovu se přesvědčoval o tom, že nejenže všechno udělal správně, ale že jeho jednání bylo nevyhnutelné, že nadále bylo a bude nevyhnutelné, podle jeho osobního názoru a podle názoru světa.

            Ovládal se. Nedovolával se svého práva. Uvolnil cestu. Ať už komukoli. Bručounskému mačovi, jejímu šéfovi, řediteli školy. Nějakému dobře vypadajícímu mladíkovi, nedávno plnoletému, kterého údajně měla na starost, čerstvému absolventovi pedagogické fakulty. Nebo některé z jejích vtíravých kolegyň. S ženou by nic nenadělal. Kdyby to byl muž, byl by případně čas na jeho straně. Mohl by vyčkávat, jak se situace vyvine, dělat jako by nic, až si to jeho žena rozmyslí. Bylo přece jasné, že kouzlo zakázaného ovoce dříve nebo později opadne. Ale proti nějaké ženě by byl bezmocný. V tomto ohledu sen bohužel nebyl zcela zřetelný. Ovšem jinak byl zřetelný až dost. Velmi zřetelný. Jako kdyby to tušil. V podstatě to tušil. Už dlouho. Neměla v posledních týdnech nápadně dobrou náladu?

Řekněme až radostnou? A nebyla k němu i důrazně milá? Ta diplomatická laskavost, která byla den ode dne nesnesitelnější, čím dál nesnesitelnější. Kdyby tak už dříve věděl, co je za ní. Takhle se jí ale povedlo ho ukolébat. A on, on jí na to skočil, bylo to jeho naprosté selhání.

Neměl se dostatečně na pozoru, nechal se oklamat, protože jeho nedůvěra nebyla nekonečná.

zdroj ukázky: POSCHMANN, Marion. Borovicové ostrovy. Přeložil Tereza SEMOTAMOVÁ. V Praze: Paseka, 2019. ISBN 978-80-7432-948-7.

Webový odkaz

Komentáře

Oblíbené příspěvky