Tereza Semotamová – Ve skříni
Knížka Ve skříni byla nominována na Magnesii Literu za prózu. Nominovala bych ji já také? Dozvíte se v recenzi.
O knížce Ve skříni (2018) jsem slyšela mnoho. O její autorce
Tereze Semotamové (*1983) jsem neslyšela téměř vůbec. Přitom má na svém kontě další
dvě prozaické knížky Čtyřikrát jinak (2007), Počong aneb O pinoživosti lidské
existence (2016). Semotamová vystudovala germanistiku na Masarykově univerzitě
v Brně a scenáristiku a dramaturgii na JAMU.
A nyní již k samotné knížce.
Jméno hlavní hrdinky se z knížky sice nikdy nedozvíme, přesto
můžeme z jejího vyprávění poznat, že se jedná o věkovou kategorii 25+, vzpamatovává
se z nevydařeného vztahu, má starší sestru a tak nějak neví, jak se svým
životem naložit a co chce vlastně dělat.
Hrdinka se vrací po neobjasněné smrti partnera a z dlouhodobého
pobytu z ciziny zpět do Čech. Co dál? Jak zvládnout život single ženy a
nevypadat přitom jako zoufalec? Tyto otázky hrdinka permanentně celou knihu
řeší a prakticky nenachází odpověď. Aby nevypadala jako absolutní ztroskotanec,
rozhodne se svou situaci rodině trochu přibarvit a neříkat úplně napřímo –
tedy, začíná milosrdně lhát. A aby nemusela řešit bydlení, rozhodne se, že bude
bydlet ve skříni, kterou ji darovala sestra, na dvorku činžovního domu. Na
záchod bude chodit k Vietnamci naproti do večerky. A je to. Střídavě se
hrdinka pouští do vztahů, střídavě se bojí něco podniknout. O všech možnostech
raději jen přemýšlí, sama nic nedělá.
Semotamová ve svém románu Ve skříni přichází s dalším tématem
single generace třicátníků. Takových románů tu v posledních letech máme jako hub po dešti. Ničím extra se mezi sebou neliší, zápletky či závěry jsou jako přes
kopírák. Autorka alespoň celý děj přenesla do absurdního prostředí šatní skříně.
Kniha Ve skříni mě nijak neoslovila.
Byla jsem ráda, že jsem
měla knížku jen půjčenou a nekupovala jsem si ji. Hrdinku bych občas lehce
profackovala, protože její filozofické úvahy o ničem, nerozhodnost a vlastně
naprostá spokojenost se svým aktuálním životním rozpoložením, mi připadaly jako
nedospělost a rozmazlenost. Nebyla pro mě ani představitelkou silné ženské
hrdinky, ani zcestovalé a otrkané ženy, ani životem těžce zkoušené a zocelené postavy.
A takové čtení mě prostě nebaví.
Hodnocení: 5 z 10
Ukázka z knížky
Někde něco zvoní. Ze spánku připomínajícího síťku – jemnou,
pružnou, přilnavou a spolehlivou –, do které se balí uzená rolka, mě vzbudí zvonění telefonu. Vyletím z té síťky jako kus
uzeného a předstírám čilost.
„Čau, ty spíš?“
„Ne, vůbec.“
„Že zníš tak rozespale…“
„No, já rána nesu těžce.“
„Hele, jestli tu skříň někdo chce, tak mu vyřiď, že ji musí
ještě dnes odvézt. My totiž ty nový skříně přivezeme už zítra
a chci to tam dnes už mít vyklizený, všechno nachystat. Jinak
já ji klidně vyhodím, už mám toho věčnýho zařizování plný
zuby.“
„Jo, určitě ji chci. A nemohl by mi s ní Standa nějak pomoct?“
„Prosím tě, a jak? Leda ji s tebou snese dolů, ale do našeho
auta se rozhodně nevejde.“ „Nevejde, jo?“
„No, rozhodně ne, seš na hlavu?“
„No, tak aspoň dolů a pak já už si někoho domluvím.“
„No, ale ne, že to bude stát pak týden dole v domě, to by sousedi nadávali hrozně…“
„Ne, nebude, neboj.“
Zírám z okna na zametající oranžové vesťáky. Hlava mi šrotuje. Panenko skákavá, kdo mi pomůže tu skříň někam převézt?
A kam se s ní podít? Kam se uchýlit? Existuje nějaké odkladiště
pro lidi, co žijí ve skříni? Nějaký skříňový kemp u Macháče?
Den strávím hibernací v houpacím křesle, kde maluju různé
polohy hodinek, tučňáků, slunce, a přemýšlím, nad čím bych
měla přemýšlet, nad čím tak přemýšlí normální člověk, respektive normální člověk v mé situaci. Zase ty normy! Potom jsou
dvě odpoledne, já vylovím z Janiny ledničky mrkev, operu ji,
strčím do pusy, zavážu si boty a jdu na tramvaj.
V tramvaji pozoruju lidi. Jedna stará paní vypráví té druhé
zásadní životní příběh, mezitím pronáší pořád dokola refrén:
„Ále, to máš fuk, já jedu pro dort.“ Potom ale zase vyloví další
detail toho dojemného příběhu o tom, jak ji její osmdesátiletý
manžel opustil. „Stejskat si? To teda ne, já se rozhodla, že to
pořádně oslavím,“ říká a cupuje u toho růžek látkového kapesníku s růžičkami a žlutým lemem. Potom vystoupím a mířím
k domu, kde bydlí sestra.
Tak už mysli, čoveče. Takhle vypadáš jako hrdina, kterýmu
je všechno jedno, a ty přitom neděláš nic jinýho, než koumáš
nad tím, jak jednat. Tak jednej, hrdinko. Stoupám po schodech.
Už máš jen tři poschodí, a furt nevíš, co s tou skříní. Kam s ní?
No, tak ji prostě snesem dolů, něco se určitě přihodí, takže
se všechno nějak vyřeší samo sebou, no ne?
zdroj ukázky: SEMOTAMOVÁ, Tereza. Ve skříni. Praha: Argo, 2018. ISBN 978-80-257-2655-6. s. 13-14.
Komentáře
Okomentovat