Možnosti milostného románu zaznamenaly na podzim loňského
roku zejména na Instagramu hotovou smršť. Knížky bylo všude plno a stejně, jak
se o ní mluvilo v superlativech, se objevovaly názory, že jde jen o slabý
pokus o román zobrazující současný vztah.
Autorem románu je Jan Němec (*1981), spisovatel a redaktor
literárního měsíčníku Host. Debutoval v roce 2007 básnickou sbírkou První
život, pak přesedlal na prózu, když napsal např.: povídkový soubor Hra pro čtyři ruce (2009).
V Možnostech milostného románu se setkáme
s vypravěčem Janem. Jan je mladý novinář a spisovatel (ano, podobnost s autorem
není náhodná), který občas přednáší na vysokých školách. Při jedné takové
přednášce ho okouzlila studentka Nina.
To je vlastně začátek celého milostného románu. Postupně sledujeme
rodící se vztah mezi Janem a Ninou, jejich rozdílné pohledy na život i na vztah.
Vztah je to vskutku bouřlivý, plný rozchodů a návratů, výčitek a lítosti. A tak
tomu je prakticky celou knihu.
Trochu jako červená knihovna, že?
Ačkoliv se to tak může na první pohled jevit, opak je
pravdou. Němcovi se podařilo udělat sondu do současných vztahů.
Jak moc jsme schopni polevit ze svých přesvědčení a
zvyklostí, abychom udrželi vztah? Kam až dokáže zajít naše sobeckost na úkor
druhého? A dokážou spolu lidé zůstat, ačkoliv jsou tolik rozdílní, a přesto se velmi
milují?
Na postavu Jana jsem si musela delší dobu zvykat. Jelikož je
téměř celý příběh vyprávěn z jeho pohledu, často se stavěl do role chudáčka,
kterého Nina nechápe. Tento typ postav, a i mužů, nemám moc ráda a spíše než lítost
nad nimi, mě dokážou rozčílit.
Nevím, zda je to proto, že Nina se staví k celému vztahu
více realističtěji než Jan, nebo zda je to proto, že se jsem také žena, ale
její pohled na milostný vztah pro mě byl daleko sympatičtější než ten Janův.
Jak jsem již zmínila, postava Jana je silně inspirována
samotnou autorovou postavou. Co všechno je ale skutečně autentické a co si
autor domyslel, jsem se nikde nedozvěděla.
Milostný román je vlastně několikaletá kronika dvou mladých
lidí, kterou Němec popsal jako velmi věrohodnou a opravdovou studii.
Pokud si Možnosti milostného románu přečtete, možná z nich
budete v mírné depresi. Možná začnete pochybovat o samotné podstatě lásky
a vztahu. Možná si vzpomenete na některý ze svých milostných románů. Možná se
budete tetelit blahem, že váš vztah takový není. A možná se rozhodnete podobnou
studii udělat také.
Prostě, možností je několik.
Hodnocení: 9 z 10
Ukázka z knihy
Zrovna jsme svištěli dolů po Pekařské ulici, když jsem si
všiml něčeho, co jsem vlastně věděl už dávno, akorát jsem si
to v bdělém stavu nikdy pořádně neuvědomil. Celé Brno tak
zvláštně zvučelo, jako by pod dlažbou ležely obrovské kovové
pláty, které se tam v dutinách dunivě rozeznívaly. Basově se rozechvěly, kdykoli přejela tramvaj, jako triangl to zvonilo, když
na chodník dopadl podpatek, a dokonce ani zahozený nedopalek nezůstal bez odezvy. Uvědomil jsem si, že někde tam dole —
spíš než nahoře — se zaznamenává každý náš krok, skluz a skok.
Nějaká obrovská ozvučnice převádí naše pohyby v tóny, které
znějí všude kolem, i když mimo náš obvyklý rozsah slyšitelnosti.
Snad je teď konečně slyším proto, že mám uši tak blízko
dlažbě, napadlo mě v tom snu, a zeptal jsem se té zrzky, jestli to
taky slyší. Ale ta se jen smála a poposedla si na mně tak šikovně,
že se mi trochu zastřel pohled, takže ten sen najednou vypadal
jako sen ve filmu. Zrovna jsme se ani nemuseli odrážet, pustili
jsme to z kopce pěkně na volnoběh, kolečka na místě lopatek
se mi točila ostošest a zrzka se na mně vrtěla a vítr nám pískal
kolem uší a Brno dunělo, jako by se rozkládalo ne v Jihomoravské pánvi, ale uvnitř tibetské mísy.
Minuli jsme nemocnici u svaté Anny a já jsem si začal dělat obvyklé starosti řidičů ve všech snech: totiž jak proboha zastavíme na semaforech, když nemáme brzdy. Ale naštěstí před
námi naskočila zelená, pro jistotu jsme ještě zrychlili, abychom
ji stihli, prosvištěli jsme křižovatkou a vyvrcholení jsme dosáhli
přímo na Mendelově náměstí, v podstatě ve stejnou chvíli, kdy
jsme to zalomili do jakési hromady písku na dvoře augustiniánského opatství. Moje zadýchaná pasažérka mě začala lechtat na
žebrech a já jsem se probudil smíchem.
A má vůbec smysl vstávat, když už se dneska všechno stalo?
V té době jsem bydlel v bytě na Pellicově ulici. Takzvaně na
dobré adrese. Okna kuchyně se obracela do zelené hradby Špilberku, jediný, ale zato prostorný pokoj vyhlížel do zahrady a na
Staré Brno a za dobré viditelnosti člověk v dálce rozeznal i trojčlenku Pálavy. Okno s nezvykle širokým parapetem, na němž
se dalo povalovat a číst, tvořilo celou jednu stěnu místnosti, tu protější zabírala vestavěná knihovna. Z bazaru na Cejlu jsem už
dřív zachránil dvě svérázné skříně s kulatým vrškem, takové dvě
bílé velryby, jednu se zrcadlem, které pokoj zdvojovalo, a druhou s dveřmi vyplétanými do vzoru, z něhož mi soustavně přecházely oči. Kromě toho byla v pokoji postel, stůl s počítačem
a bílý vlněný koberec, který měl dle prodejce pouštět chlupy jen
prvních čtrnáct dní, ale nikdy s tím nepřestal. „Na tom koberci
šuká ty holky,“ pošeptal jednou můj otec své matce tak, abych
to neslyšel; ano, jeho matka byla — jak už to tak v rodinách
chodí — moje babička. Tázavě se na mě podívala a já jsem téměř
neznatelně zakroutil hlavou. Nechtělo se mi vysvětlovat jí, že
kdybych to dělal, skončili bychom nejspíš jako lední medvědi
s vlněnou srstí. A hlavně jsem žádnou holku neměl.
zdroj ukázky: NĚMEC, Jan. Možnosti milostného románu. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7577-920-5. s. 12-13
Webové odkazy
Více informací o knize
Rozhovor s autorem
Audiokniha
Komentáře
Okomentovat