Radka Třeštíková – Foukneš do pěny
Jako když foukneš do pěny je letošní novinka od jedné z nejprodávanějších českých autorek. Naváže Třeštíková na své předchozí úspěšné knížky?
Od Radky Třeštíkové (*1981) jsem zatím četla jen
Bábovky. Styl psaní mě neoslovil tak, jak jsem si představovala, a proto jsem
s četbou další její knížky otálela. Když ale na jaře vstoupil na knižní
trh román Foukneš do pěny, rozhodla jsem se dát jí šanci.
V románu se setkáváme s Vlaďkou
se ženou ve středních letech.
Tak jako se u filmů používá termín road movie, dal by
se u Pěny použít termín road book – příběh se totiž odehrává na Vlaďčině cestě
pryč z domů až na jih Evropy.
Hrdinka na sebe postupně prozrazuje, že je
v rozvodovém řízení se svým manželem, má skoro dospělou dceru Robin trpící
lupénkou a velmi komplikovaný vztah s matkou.
Dominantním motivem jsou právě komplikované vztahy
matky a dcery; Vlaďky s matkou (tam je to opravdu hodně komplikované),
Vlaďky s Robin a Vlaďčiny matky s svou matkou. Každý vztah
s sebou nese problémy již z minulosti a vyřešení se, jak to tak
vypadá, v nejbližší době nechystá.
Vlaďčino vyprávění je kombinací vzpomínek, jejich
myšlenek a současnosti. Putování přes celou Evropu má pro hrdinku být
osvobozující a jak postupně projíždí hranice států, bourá i své osobní hranice.
Tou nejvýraznější je promiskuita. Ano, Vlaďka si vcelku ochotně a bez zábran
zadovádí s kdejakým mužem na benzínkách, protože, jak sama často opakuje –
orál není nevěra.
Foukneš do pěny se mi četlo složitě. Na jedné straně
si totiž můžete přečíst jak situaci z Vlaďčina dětství, tak i smyšlený
rozhovor se svou babičkou a matkou a to vše v okamžiku, kdy jede sama
v autě někde po Německu. Zároveň je v knize ještě jedna nit, která se
celým příběhem prolíná, a to je smrt Vlaďčina otce. Vlaďka několikrát
v knize zopakuje, že je za otcovu smrt zodpovědná. Co se mu ale stalo a
jak zemřel se v celém románu nedozvíme.
Musím se přiznat, že mi byla postava Vlaďky od počátku
nesympatická, za prvé svým chováním při cestování, za druhé důvody, které ji
k cestě vedly. V podstatě mi přišla jako znuděná panička, která se
rozhodla utéct od problémů a litovat se na cestách.
Bohužel, Třeštíková mě ani ve Foukneš do pěny
nepřesvědčila o tom, že se stane mojí oblíbenou autorkou. Řekla bych, že je její
styl psaní především tok myšlenek, které na sebe ne vždy navazují a nedávají
někomu dalšímu smysl. V textu bylo na můj vkus až příliš mnoho sexuálních
výrazů a scén.
Ačkoliv někteří kritici tvrdí, že Třeštíková ve své
novince Foukneš do pěny spisovatelsky dozrála, mě nepřesvědčila. Ale kdo ví, třeba
někdy do třetice překvapí...
Komentáře
Okomentovat