Dušičkové rozjímání

Když se blíží Dušičky neboli den Památky zesnulých, jezdíme na hřbitovy. A mně tam vždycky jímá takový zvláštní pocit.

Není to ale úzkost, strach či pocit zmaru a nicotnosti. Nejsem dekadent.

Hřbitovy a jejich atmosféru mám tak nějak ráda už od dětství. Možná jsem byla lehce morbidní dítě, ale živě si pamatuji, jak jsem zkoumavě prohlížela náhrobky (a zvláště pak ty staré) a pokud na nějakém z nich byly oprýskané černobílé fotografie, zastavila jsem se u něj a chtěla jsem po rodičích detailní příběh onoho člověka, jak a proč zemřel. Mí rodiče možná chvílemi přemýšleli, jestli je to ještě normální, anebo jestli mě radši nemají zavést k nějakému odborníkovi, nicméně vždy si vymysleli události a situace, které mi ke zemřelému řekli (ačkoliv se z 99 % nezakládaly na pravdě a jednalo se o jim úplně cizí lidi). 

Přiznám se, že to tak dělám občas i dnes. I dnes se jdu ráda podívat na hřbitov. A třeba i v cizím městě, v cizí zemi. Vypovídají o kultuře dané země či náboženství.

To, co na hřbitovech pociťuji, bych asi nazvala vyrovnáním či smířením se. S během života. Rozjímám tam, vnímám klid. Někdy si řeknu, že starosti, kterými se sužuji, jsou zbytečné, že život je jinde.

Patřím ke generaci, kterou ještě minulo školní halloweenské šílenství. Za mých povinných základkovských let jsme se ani nestrojili do kostýmů, ani jsme se nestrašili, ani jsme nejedli sladkosti v halloweenském provedení, ani jsme nedlabali dýni. My si vždycky jen připomněli, že na Dušičky se chodí našim blízkým zesnulým na hroby, vzpomíná se na ně a přeje se klid jejich duši. Musím přiznat, že mi to tehdy (a i dnes, když se na to dívám zpětně), naprosto vyhovovalo, protože dělat si oslavu ze smrti, spojovat ji s koledováním a veselím, se mi nějak nelíbilo.

Mimochodem, viděli jste animovaný film Coco? Já ano a doporučuji ho všem! Chvílemi jsem měla v očích slzy.

Možná ale mají dnešní děti výhodu v tom, že ke smrti přistupují tak nějak automatičtěji a přirozeněji. Nemají ji zafixovanou jen jako tabu nebo jako něco, o čem se na veřejnosti nemluví.

Říká se, že by se na hřbitov nemělo spěchat. Říká se, že by se nemělo smrti bát. A říkalo se také to: Pomni, člověče, že v prach jsi a v prach se obrátíš. A na to bychom zapomínat neměli ani dnes, když jsou ty Dušičky…