Lidmila Kábrtová – Místa ve tmě
Dnes vám přináším recenzi na povídkovou knihu Místa ve tmě. Byla opravdu tak ponurá, jak značí název?
Spisovatelka Lidmila Kábrtová (*1971) zaujala čtenářskou
veřejnost již svým debutem Koho vypijou lišky (2013). Kábrtová vystudovala mj.
žurnalistiku a musím říct, že novinářský styl psaní jsem viděla i při čtení
Míst ve tmě (2018).
Stejně jako Koho vypijou lišky, jsou i Místa ve tmě
povídkovou knížkou. V hlavní roli zde vystupují ženy – v různém věku,
profesi i společenském postavení.
Magdaléna řeší touhu po dítěti, Tereza si užívá s milenci,
Klára má všechno, ale vlastně nic, Petru už život nebaví, Karla chce začít žít,
Eva zase žije jen pro rodinu a děti a Alice nechce skončit jako její matka.
Ženy se ocitají v situaci, která jim nevyhovuje, ale
snad ze strachu změnit určitou jistotu a z obavy porušit konvence, svůj život
nezmění. A tak se v příbězích seznamujeme s domácím násilím, nepochopením,
osamocením, utlačováním a rezignací.
Povídky nejsou nikterak veselé, některé příběhy bych si dokázala
představit jako samostatné knížky. Bohužel ale samotné postavy nejsou extra
propracované. Jejich chování i povahy jsou čtenářům jasné hned po pár
odstavcích.
Vadilo mi, že jsou hrdinky vlastně všechny stejné. Vidíme u
nich rezignaci a smíření s osudem, které je ale stále doprovázeno
stěžováním si a reptáním na nepovedený život.
Povídky spojuje tedy nejen téma, ale i název knihy Místa ve
tmě – v každém příběhu totiž nějaké tmavé místo najdeme. Ponurost z knížky
je patrná, více než samotné příběhy mi ale ponurou náladu přivodily samotné
postavy z povídek.
Kábrtová nám v knížce Místa ve tmě předvedla plejádu
nevydařených vztahů a životů. Něco takového ovšem v české literatuře není
výjimečné. Podobné příběhy zpracoval Marek Šindelka v knížce Mapy Anny, či
Radka Třeštíková v Bábovkách.
Kniha Místa ve tmě je publikací, která vás možná po přečtení
obohatí, ale pokud jste již nějakou podobnou četli, nic nového v ní asi
neuvidíte.
Hodnocení: 6 z 10
Ukázka z knihy
Redaktorka, jež uváděla literární večer v čajovně na
konci města, měla výrazně protáhlý obličej.
Ženské s kobylím ksichtem Magdalena nesnášela,
právě jedna taková nádhera jí přebrala prvního kluka,
a vůbec nezáleželo na tom, že se to stalo v tanečních
před dvaceti lety, ty taneční pak stejně nedochodila,
zato se místo defilé na prodloužené vyspala s Richardem, který se na krok sun krok vykašlal taky. Dlouhé
šaty, jež byly nutností, se jí tenkrát kvůli zašmodrchanému šněrování na zádech nepodařilo sundat. S Richardovou pomocí proto zvedla jejich kolovou sukni
vyztuženou dvěma obručemi a opatrně si ji přehodila přes hlavu, aby se sněhově bílý satén nepomačkal.
Zdálky tak připomínala podivného živočicha, jehož
horní polovina těla se proměnila v obří megafon.
Ten první sex měl jednu vadu. Kvůli obručím všitým do sukně se šaty nedaly ani na chvíli spustit přes
obličej, takže se Magdalena nikdy nedozvěděla, jak
vypadal Richard tam dole, pod trenýrkami, a jestli
vůbec měl trenýrky nebo slipy. Jí samé by ten nulový vizuální vjem ani nechyběl, zase tolik o podrobnosti
nestála, přece jen Richarda znala necelé dvě hodiny.
Jenže holky to všechno chtěly popsat, protože Magdalena byla ve třídě skoro první, která o to přišla. Sehnat v té době realistické zobrazení penisu bylo takřka nemožné, takže když se jí zeptaly, vybavily se jí jen
ilustrace z jakési knihy, do níž ze zvědavosti nakoukla
v antikvariátu.
„No, bylo to velký a pevný,“ vymáčkla ze sebe nejistě
a doufala, že nebudou chtít slyšet podrobnosti, protože zrovna o tomhle se v knize nepsalo. Navíc by jen
těžko mohla přiznat, že víc než samotný pohlavní úd,
tedy jeho obrázky, ji v knize (zpětně ji odhadovala na
učebnici anatomie) zaujala varlata. Ilustrace je předestřela v příčném řezu a Magdaleně připomínala lehce
zdeformovaná kolečka pomeranče. Varle, latinsky testis, je párová mužská pohlavní žláza, která je dlouhá čtyři
až pět centimetrů a široká asi tři centimetry, přečetla si
tehdy. Líbil se jí i popis jednotlivých částí; názvy jako
lalůčky varlete, síť varlete, ocas nadvarlete a chámovod jí
připadly až nemístně zajímavé pro něco tak přízemního, jako je rozmnožovací ústrojí.
O penisu úspěšně fabulovala tři roky, až do svých
devatenácti. Tehdy na chmelové brigádě narazila na
Karla. Tričko a pracovní kalhoty problém neznamenaly, takže popis dotyčného mužského orgánu změnila ze smyšleného na konkrétní. Pak k němu v průběhu mnoha dalších let přidala neurčitý počet dalších
exemplářů.
zdroj: KÁBRTOVÁ, Lidmila. Místa ve tmě. Brno: Host, 2018. ISBN 978-80-7577-605-1. s. 11-12.
Komentáře
Okomentovat