Jitka Prokšová – Samotní lidé
Dnes vám představím další sbírku povídek. Kniha Samotní lidé mě oslovila obálkou i názvem. Bohužel, vše dopadlo trochu jinak…
Spisovatelku Jitku Prokšovou (*1962) jsem dosud jako
čtenářka nezaznamenala, ač má podle knižní databáze za sebou již řadu
románových, novelových či povídkových knih. Z těch novějších snad můžeme
jmenovat Odvážní a čekatelé (2014), Čtvrtá úroveň (2015) nebo Slupky minulosti
(2018). Povídkový soubor Samotní lidé vydala Prošková v roce 2019.
Útlý soubor patnácti povídek nám na sto třiceti šesti stranách
nám představuje lidské osudy v dramatických životních situacích. A nejen
lidské. V povídce „Hra na schofku" nás autorka seznamuje s těžkým životem brouků. K hrdinům
z ne-lidského světa se Prokšová obrací v Samotných lidech (takže už
samotný název knihy je zavádějící) častěji.
Bohužel, musím říct, že mě povídky ničím nezaujaly,
neoslovily. Prokšová v nich nepřinesla žádné nové téma, nebo alespoň nový
pohled na určitou situaci. A tak se tu můžeme setkat s nevěrou, nízkým sebevědomím,
smrtí, podvodem, nešťastnou láskou. Autorka nám ukazuje, jak obtížné jsou
mezilidské vztahy a jaká jsou typická řešení těchto situací.
Ačkoliv vím, že u knihy je primárně důležité věnovat se
jejímu obsahu, tentokrát musím zmínit i grafickou podobu.
Chápu, že na grafické stránce (a případně i na nakladatelství)
se dají ušetřit velké peníze. V tomto případě to knížce ale spíše
uškodilo. I přesto, že mě osobně samotná obálka zaujala, nebyla jsem s výtvarným
zpracováním spokojená.
Kniha je doprovázena černobílými fotografiemi od Evy
Hubatové, které jsou sice samy o sobě krásné, do Samotných lidí
mi místo klasických ilustrací, či jiné grafiky, nepasují. Celkové vydání knihy působí
velmi lacině a povídky ke zvýšení jejího hodnocení bohužel nepřispěly.
Tohle se opravdu nepovedlo…
Komentáře
Okomentovat