Michaela Dočkalová – Koukej, bude to oukej
Povídkové soubory jsou populární. V knihovnách i v knihkupectvích jich najdete mnoho. Nyní vám přinesu recenze na tři povídková počtení. A začneme knížkou Koukej, bude to oukej.
Jak jsem již v úvodu zmiňovala, je Koukej, bude to
oukej povídkovou knížkou. Tématem povídek jsou životní zvraty a události, do
kterých se může dostat kdokoliv z nás.
Ačkoliv se název Koukej, bude to oukej nese v pozitivním
duchu (nebo alespoň já jsem očekávala optimistické vyznění povídek), po jejich přečtení mi veselo rozhodně nebylo.
Dočkalová ve svých povídkách totiž odkrývá problémy v partnerství,
v rodině, mezi rodiči a dětmi, či o řeší problémy v milostném životě.
Moc se mi líbilo, že vesměs všechny povídky měly reálný
námět a opravdu se, jak uvádí sama autorka v anotaci, mohly stát
komukoliv z nás.
Pokud ale neprožíváte úplně nejvyváženější a nejšťastnější životní
období, možná bych se čtením povídek počkala. Téměř ve všech procházeli hlavní hrdinové
(převážně hrdinky) životními zvraty a jejich příběhy nekončily vesele. Často se
v povídkách objevovalo téma nemoci a smrti.
Osobně se mi asi nejvíce líbila povídka Matka. Z tohoto příběhu bych si byla schopná
představit i celou samostatnou knihu.
Pokud by vás tvorba Michaely Dočkalové zaujala a rádi byste
si od ní přečetli nějaké úryvky, zavítejte na její blog. Najdete na něm některé povídky, které spisovatelka otiskla do knihy.
Celkově mohu říct, že mi styl psaní Dočkalové sednul.
I když byly povídky spíše smutné, nedá se jim upřít čtivost a knížka Koukej, bude to
oukej se mi četla vlastně hezky. Až bude zase veselejší situace, určitě si přečtu i autorčinu
prvotinu Mysli na nesmysly.
Hodnocení: 7 z 10
Ukázka z povídky
Naskočím na
první tramvaj, která přijede. Než si ale stačím poslat sms jízdenku, volá máma.
Průšvih. Nevím, co jí říct. Myslí si, že jsem jí ty šperky šlohla já? Nebo že
jsem Ondřejovi pomáhala? Sakra. Jak to ten, pitomec, mohl udělat?
Nechám telefon
zvonit a modlím se, aby nepřišel revizor dřív, než mi přijde jízdenka.
Když se
konečně dočkám, volám tátovi.
„Čau, Moni, co
se děje?“
„Ahoj tati.
Průsér. Můžu dneska spát u tebe? Nevadilo by ti to?“
„Samozřejmě že
nevadilo, budu rád. A co se stalo?“
„To je na dlouhý
povídání, do hodiny budu u tebe, jo?“
„Jasně, čekám
tě. Otevřu vínko, jo?“
„Klidně. Tak
ahoj,“ rozloučím se a sáhnu do kapsy pro šperky. Co s tím mám dělat?
Přemýšlím, jestli zavolat mámě, nebo se na to vykašlat. Ale musím jí říct, že
s tím nemám nic společnýho.
Jenže mi
nezvedá telefon. Nakonec hovor spadne do hlasový schránky. Je naštvaná. Ale já
taky. Tohle si nezasloužím. Chci zpátky svých těžce našetřených šedesát litrů.
zdroj ukázky: https://www.businesscoffee.cz/2017/11/13/matka-dil-1/
Komentáře
Okomentovat