Petra Dvořáková – Vrány
Někdy mám pocit, že čím útlejší knížka je, tím víc ve vás rezonuje a tím delší dobu na ni nemůžete zapomenout, jako by se vám vryla pod kůži. Takovou je i knížka Vrány.
Spisovatelku Petru Dvořákovou (*1977) jsem vám na svém blogu
již dvakrát představila.
Její nejnovější knížka Vrány (2020) nás zavede do světa
dospívání a rodinných problémů. A stejně jako u Dědiny či Já jsem hlad,
vycházela Dvořáková i u tohoto příběhu, alespoň částečně, ze svých vlastních
zkušeností.
Vrány nás zavedou do normální průměrné české rodiny. Otec,
matka a dvě dcery jdoucí do puberty. A zatímco s Katuškou nejsou, alespoň
podle rodičů, žádné problémy, dobře se učí, doma pomáhá a neodmlouvá, Bára je samý problém. Tedy, jen doma. Ve škole si na ni nikdo nestěžuje, krásně
maluje, doma však odmlouvá, neposlouchá, není dokonalá. Alespoň pro rodiče.
Zejména matku.
Dvořáková se ve Vránách dotýká několika velmi citlivých
témat. Nejvýraznějším je ale právě nefungující vztah mezi matkou a dcerou.
Sama autorka se v pořadu 13. komnata svěřila, že vztah
mezi ní a matkou nebyl dobrý. Dvořáková od maminky postrádala pochopení její
temperamentnější povahy, chyběla ji ale především mateřská láska. Tento konflikt
byl nejspíše příčinou, proč u Dvořákové rozvinula anorexie.
Zmíněná autorčina životní zkušenost je vlastně hlavní dějová
linka celých Vran. Autobiografické prvky jsou zde velmi markantní.
Bářiny spory s matkou se stupňují, vzájemně se dráždí, až se mezi nimi vyvine úplná averze.
V příběhu se střídají pasáže vyprávěné Bárou a části, které vypráví matka. Můžeme tak pozorovat, jak rozdílně na nějaké situace obě reagují.
Dvořáková v postavě Báry i matky odkrývá celý vzorec chování
a pocitů, které mohou sloužit pro řešení podobných situací i v reálném životě. Rozhodně má tedy kniha biblioterapeutický účinek.
Vrány jsem přečetla za jeden večer. Už dlouho jsem při čtení
neměla tak stísněné pocity. Nejdou jsem si z tváře otřela slzu. Vlastně
jsem si moc přála, abych knížku už dočetla, protože mi vadilo, že nemohu hrdince
Báře pomoci a musím jejímu osudu jen bezmocně přihlížet. Uf.
Dvořáková mi Vránami doslova vyrazila dech. A určitě vyrazí
i vám.
Hodnocení: 10 z 10
Ukázka z knihy
Ty kalhotky tenkrát ležely v koši se špinavým prádlem. Bledě modrý s kytičkama. Baruniny. Katuška měla ty samý, ale v zeleným. Mezi nohama byly od krve. V osmi letech přece holka nedostane měsíčky. Vím, že možný to je, ale to by bylo na holce trochu vidět. Vždyť kolikrát přijdu do koupelny, když se koupe. Je sice taková mohutnější, ale prsa jí ještě nerostou. A navíc je o rok mladší než Katuška. A ta taky měsíčky nemá. Ne, to muselo být něco jinýho. Hodila jsem kalhotky do lavoru se studenou vodou, aby se krev odmočila. Pro jistotu jsem prošla ostatní prádlo, ale dál nikde nic. Nechat být jsem to ale nemohla. Co kdyby to bylo něco vážnýho?
„Tobě tekla z prciny krev?“ zašla jsem za holkama do pokojíku. Katuška si právě četla a Bára něco u stolu stříhala. Celá ona, z ústřižků kolem sebe jak nastláno.
„Netekla.“
Ani se na mě nepodívala. Pokaždý když vidím to její vysoký čelo, uvědomím si, jak je strašně podobná Václavovi. Vždycky bude muset nosit ofinu, aby to nebylo vidět. Katuška na mě nechápavě koukala, jako by si nebyla jistá, na kterou z nich mluvím. Ona je vždycky taková pozorná, jen jí hnědý očka zasvítí. „Tekla. Viděla jsem to na kalhotkách. Na těch modrejch,“ otočila jsem se k Baruně. I tak mi bylo jasný, že z ní nic nedostanu. Z ní člověk nikdy nic nedostane. To už mám vyzkoušený. Chvilku jsem ještě počkala, ale bylo to marný. „Tak co mi na to řekneš?“
„Netekla!“ zakroutila Bára jen paličatě hlavou. A dál stlala ústřižky pod sebe. Přesně tohle je to její chování, co mě vždycky přivede ke vzteku.
„To nemůžeš stříhat na stůl?“ Kdyby byla aspoň trochu jako Katuška. Ta se naučila uklízet už od malička. Když si vzala kostky z koše, zase je tam automaticky sklidila. Ale Barča ne. Ta byla vždycky jiná. Jako by nerozuměla, co po ní člověk chce. Nejradši bych s ní zatřásla, ale i to by bylo zbytečný. Raději jsem se otočila a šla pryč. „To si po sobě vyluxuješ!“ napadlo mě ještě ve dveřích. Bára ale stejně nic. Od tý doby její kalhotky pravidelně prohlížím.
*
Já bych to tenkrát mamce s těma modrejma kalhotkama řekla, ale strašně jsem se styděla. Stydím se i teď, když mně je dvanáct. Vlastně ještě mnohem víc než dřív. Protože mamka všechno říká taťkovi, takže tohle by mu taky hned řekla. Klidně by o tom mluvila i v práci. A já nechci, aby se to všichni dozvěděli. Stalo se to dva dny předtím, když jsme s děckama v parku před domem hráli na honičku. Petr Polák mě nemohl chytit. Vždycky jsem mu utekla. I když jinak moc dobře neběhám. Třeba Katka je vždycky rychlejší. Mě většinou hnedka chytnou. Ale tentokrát ne. Petr byl celej vzteklej, že mě pořád nemůže dohonit, tak mě najednou zničehonic nakopl. Přímo do pipiny. Kopačkou. Příšerně to bolelo. Úplně mi hrkly slzy do očí. Snažila jsem se dělat že nic a běžela domů. Schovala jsem se ve sklepě, i když se tam jinak bojím a vůbec tam nechodím. Hlavně proto, že taťka nám jednou povídal, že v takovejch starejch domech, jako je ten náš, může bejt ve sklepě mrtvola. Tenkrát mně to ale bylo jedno, zabouchla jsem za sebou dveře a rozbrečela se. I když to rychle přestalo bolet, už jsem pak ven nešla. Aby se děcka neptaly, co se mně stalo. Večer, když jsem se svlíkala před koupáním, měla jsem na kalhotkách krev. Ale normálně jsem je hodila do prádla. Stejně bych je tam hodila. Protože si každý ráno beru čistý. A pod noční košili na spaní kalhotky nenosíme. Ale pak na to přišla mamka. A od tý doby mě sleduje. Hlavně mně prohlíží prádlo.
zdroj ukázky: DVOŘÁKOVÁ, Petra. Vrány. Brno: Host, 2020. ISBN 978-80-275-0144-1. s. 17-19.
Komentáře
Okomentovat