Petra Dvořáková

října 16, 2019

Petra Dvořáková – Dědina

Jakožto holka z vesnice jsem se na Dědinu těšila. Byl jsem zvědavá, jestli je téma vesnice univerzální a platné pro každou obec.

Spisovatelku Petru Dvořákovou (*1977) jsem prvně zaregistrovala v pořadu České televize
13. komnata. Líčila v něm svůj boj s anorexií i s problémy, které pramenily již v dětství. O životě s anorexií napsala knížku: Já jsem hlad (2009), kterou jsem přečetla jedním dechem.

A tak, když v roce 2017 vyšla další její knížka Dědina, ve mně vzbudila pozornost.
Dědina je sondou a obrazem současné české (nebo lépe řečeno česko-moravské) vesnice. Sama autorka na vesnici vyrůstala, a proto mohla čerpat z osobních zážitků a prožitků.

Dvořáková nás zavede do jedné malé obce na Vysočině – do dědiny. V centru dění stojí Jednota, pár usedlostí a domů a co dům, to lidský osud a životní zvrat.
Autorka v Dědině popisuje mezilidské vztahy – mezi generacemi, mezi spoluobčany a popisuje zde právě ty české vlastnosti, které na vesnici vyniknou snad ještě důrazněji než ve městě.
A tak se tu můžeme setkat se závistí, nepřejícností, žárlivostí, zlobou, ukřivděností či předsudky.
Už samotný podtitul knihy je výmluvný: pole, závist, chtíč a otčina.

Příběh nás zavede do osudu obce i jejich obyvatel. V kapitolách (nebo lépe řečeno v částech knihy) se blíže seznámíme s některými z nich.

Stará Střechová nám povypráví o svých obavách o malou vnučku Petrunu, která, podle ní, je rozmazlená a zraje pro peklo, jenže snacha Alena o ničem nechce slyšet.

Řezník Láďa má doma tři děti a manželku na „rozsypání“. Podlehne svodům osamocené Jitky? Jak vyřeší svou žárlivost na manželku a jak to bude u nich doma všechno vypadat dále?

Maruna Brabcová prodává v Jednotě, kterou ale dotuje ze svého a snaží se jí mermomocí udržet v provozu a to i přes to, že ví, že lidé z dědiny si radši nakoupí ve městě za levněji. Doma se stále řeší navrácení pozemků, které vrátili v restitucích Josefovi a i když lidé z vesnice závidějí, že mají majetek, nemají proč. Problémy s dospělým jsou totiž na denním pořádku.

Věruna Vavirková je na mateřské dovolené. Bojuje se svou panovačnou a lakomou tchyní Helunou, u syna Jiřina ani u tchána zastání nenajde. Jsou to oba podpantofláci, a tak hledá spojence u starých Vavirků. Stará babča Vavirková má s dědou trápení, zapomíná, teď ještě upadl a bude se o něj muset starat. Už je to vlastně soužití na dožití. Žádná láska, žádné emoce. Ale co když děda zemře?

Jsou vám příběhy povědomé? Aby ne, Dvořáková vychází z reálných situací a reálných lidských osudů.

V Dědině autorka nastiňuje mnoho témat, které vystihují naši společnost, ať se jedná o život městský či vesnický.

Dvořáková napsala Dědinu v nářečím, kterým se na Vysočině mluví. Nejdříve jsem to pokládala za zbytečnost, po přečtení pár stran jsem ale musela dát spisovatelce za pravdu, že s nářečím získává knížka daleko větší grády. Na úvod knihy přidala i stručný slovník pojmů, které by nám, čtenářům z jiných míst republiky, mohly dělat problémy.
Na obálku knihy také přidala nakreslenou mapku dědiny, ve které zvýraznila i rodinné vazby mezi postavami.

Dědina je syrový, ale trefný román o současném životě na vesnici. Osloví nejen nás vesničany, ale rozhodně si své čtenáře najde i u měšťáků.
A vůbec, ať si ji přečtou všichni!

Hodnocení: 9 z 10

Ukázka z knihy

Druhej den jdu pro Petrušu do školky. Venku je vedro, i když je teprve květen, crčí ze mě pot, jak se ženu. Petruna lítá po třídě, s obědem byla hotová první, ale pusu má ještě celou ušmudlanou. Za celý dopoledne si vlasy ani jednou nepročísla. Mělo by se jí to ostříhat, ale ona se nedá. A přitom ty cuchtance, co tam má, to je tak akorát, aby do toho chytla vši. „Copak tady nemáte zrcátka?“ zamračím se na ni, když se přihrne do šatny. „Jdi se na sebe podívat, jakej seš mouřenín!“ „Nemáme, nemáme,“ poskakuje, jako by jí to bylo jedno. „Já vím, že máte, jen běž,“ strčím ji do umývárny. Nelíbí se jí to, to jde vidět. Pouští vodu, šmudlí si pusu, pořádně to ale neudělá, pak se ani neutře a letí zpátky. Začíná mě rozčilovat. „Podívej se, jak vypadáš. Seš celá mokrá a jen sis to víc rozmazala.“ Chvíli se s ní handrkuju, ať se jde umýt znova. Vzpouzí se ale ještě hůř, tak nakonec popadnu z kapsy u zástěry kapesník, nasliním ho a pusu jí utřu sama. Ječí jak tur, ale dobře jí tak. „To máš za to, neposlucho,“ strčím kapesník zpátky do kapsy. Než se holka převleče, prohlížím si obrázky na nástěnce. Hledám, jestli tam je nějakej její. Ale ani se nemusím dlouho dívat, hned to poznám: „A co že to děláš takový čmáranice?“ „To jsou princezny.“ A už letí ze dveří pryč, já sotva za ní. Málem vrazím do Věruny Vavirkovy. „Nevíte, teta, jestli už je naše malá po obědě?“ ptá se mě jak blbá. Copak já sleduju cizí děcka?