V akci

15. ročník literární soutěže Hlinecký hrneček na téma: Můj život s reklamou a má vítězná povídka. 

zdroj obrázku: www.pixabay.com

****

Přešla přes přechod, ačkoliv svítil červený panáček. Normálně to samozřejmě nedělá, jako správně vychovaná vždycky počká, až blikne zelená. Dnes to ale opravdu nešlo. Zaspala. Omluvně mrkla na řidiče, kteří chtěli možná i zatroubit nebo zanadávat, že se zas nějaká krůta chce nechat přejet, ale lednový ranní mráz jim to neumožnil. Všechno by bylo jiné, kdyby nemusela chodit do práce už na šestou hodinu. Kdo to proboha vymyslel? V tuhle dobu ještě normální lidi spí. Neony hypermarketu už na ni vesele zářily.

„Nazdar Naďo, dneska jsou v akci kuřecí stehna a taky mandarinky! Nechceš si pro to hopnout už teď?“ zahrnula ji novinkami v šatně Dáša dříve, než si stačila sundat bundu. „Asi ne, Dáši, děkuju.“

****

Chtěla psát scénáře k filmům. Nebo alespoň sepisovat zprávy do televize. Místo toho vymýšlí slogany na věci v akci a snaží se přesvědčit zákazníky, že opravdu potřebují výhodné tří litrové balení Jaru na nádobí. Nedostala se na FAMU. „Nojo, nemáš tam žádnýho známýho, ani příbuznýho… To máš holka marný,“ říkali jí všichni. Naďa se ale rozhodla, že protekční bariéru prorazí. No, neprorazila. Nedostatek talentu, prý. „Holka, co budeš teď dělat? Po gymplu, s maturitou. Nic neumíš. Na práci jsi levá. Jazyky ti nejdou. Už ti bude dvacet,“ lomila rukama babička nad nešťastným Nadiným osudem.

„No co, babi, tak půjdu pípat do obchodu. Stejně jste mě tím vždycky strašili...“ smála se Naďa. To ještě netušila, že se hypermarketu upíše na celý rok.

Prý mohla zkusit hrát divadlo, ale Naďa si moc dobře byla vědoma svých nedostatků. Kila navíc ji nikdy moc nevadila, chtěla rovné a zářivé zuby, tak jako je mají modelky z reklam na zubní pasty, které prodávají v oddělení drogérie, ale to by musela přestat kouřit. Hlas má nachřapaný, že není poznat, jestli mluví ona, nebo Dalibor Janda. Malá, pihatá, s vlasy, které asi nikdy nevyčeše do hezkého úhledného drdolu. Na to, aby se stala celebritou, prostě neměla ani jeden předpoklad. Proto toužila po dráze spisovatelky. Tvořit si v ústraní, bez kritických pohledů okolí.

 Uvázala si culík, navlékla pracovní košili, navrch natáhla teplou vestu, vzala láhev s vodou a banán, zamkla skříňku, klíče si hodila do kapsy a vykročila za svůj pult, k informacím. „Vzhůru za pult, který znamená svět!“ řekla si a na tváři se jí objevil hořký úsměv.

****

Dnes je čtvrtek, to se mění nabídka a letáky. Naďa se může těšit na věčně přesné paní důchodkyně, které se neúnavně a vytrvale dokážou hádat o to, že mají v letáku zlevněný cukr krystal, ale v obchodě našly v akci jen cukr krupice. A těšit se může i mastná Dáša, neboť když prozradila všem kolegyním, že jsou stehna v akci, už jich zbyde málo pro nakupující a ti si tento nedostatek rozhodně nenechají líbit.

Sedm ráno. Otevírání. První nedočkavci berou košíky útokem.

„Raz, dva, tři, zkouška, zkouška mikrofonu. Krásné ráno, vážení zákazníci. Vítáme vás v našem hypermarketu. Dnes jsme si pro vás připravili toaletní papír tří vrstvý, patnáct rolí za skvělých čtyřicet devět korun. Dále kuřecí stehna, dvou kilové balení, mražená, za bezkonkurenčních sto dvacet pět korun. A v době zimních nachlazení jistě nepohrdnete mandarinkami. Nyní v akci, jeden kilogram za deset korun. Za celý tým našeho hypermarketu vám přeji úspěšný den.“

Uf, musí se napít, nějak jí tím mluvením, jenž vždycky vyšvihne o oktávu výš a promění tak svůj chraplák na hlas, kterým mluví bohyně, vyschlo v krku. I když si z počátku připadala spíš jako Rákosníček, ukázalo se, že zákazníkům se tento její nový hlas líbí.

A zapsala si čárku. Ještě deset takových čárek za každé hlášení akcí a bude mít pauzu.

Desátou čárku si udělala přesně v okamžiku, kdy na ni mávala Dáša a gestikulovala, že je čas na kafe a že na něj jde postavit.

Tak ještě dvacet dalších a bude konec. Nemůže se dočkat.

Už chtěla odejít do šatny a usrknout trochu toho hnědého moku, když v tom ji zarazila věta: „Pardon slečno, jste to vy, co tu vždycky hlásíte ty akce?“ Naďa pokývala hlavou na mladíka, který byl zjevně trochu překvapený. Víc než Naďa. Jestli mile, nebo nemile, to nedokázala odhadnout. „Víte, já sem chodím nakupovat pravidelně a poslední dobou jsem se přistihl, že sem chodím vlastně jen kvůli vám. Tedy, kvůli vašemu hlasu. Je jak jarní vánek v korunách stromů, tak… tak jsem se dneska odhodlal a přišel jsem za vámi,“ hlas se mu chvěl a v ruce žmoulal žlutý tulipán.

Naďa byla dokonale konsternovaná, až se z toho rozkašlala. Sakra, neměla by kouřit tak hodně, ten kašel je děs, pomyslela si. A než odpověděla, vydala ze sebe jen neurčité chraplavé „ehm“. Mladík tedy pokračoval: „Ale víte, vy, vy vypadáte jinak a hlas máte ve skutečnosti taky jiný. Tak se nezlobte, ale to nepůjde… Na shledanou.“ A zmizel. Jen tulipán zůstal ležet na pultě. Naďa ho dala do prázdné skleničky. „Hmm, tak nic. Možná, bych na sebe měla taky napsat, že jsem v akci. Přeci jen, už mi běží záruční lhůta…“ a rozesmála se tak, jak to umějí jen kovaní kuřáci.

Konec.

Autorka povídky: Dominika Podvolecká