Kateřina Tučková – Žítkovské bohyně

Ačkoliv jsou Žítkovské bohyně už dávno profláklá knížka, která si získala přízeň čtenářského publika již v roce 2012, já se k ní dostala až teď.

Autorku Kateřinu Tučkovou (*1980) jsem registrovala dlouho. Vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně a k tématice lidového léčitelství a místního folkloru má tedy blízko.
 

Snad ještě více než Žítkovské bohyně mě láká a lákala její druhá kniha Vyhnání Gerty Schnirt (2009). Rozhodla jsem se ale pro Bohyně, protože na Valaško, kam byl děj knížky převážně situován, jsme se vydali o prázdninách na dovolenou.

Děj nás zavádí do malé vesnice Žítková, kterou najdeme blízko Starého Hrozenkova.  Seznamujeme se s Dorou Idesovou, mladou ženou, která pátrá po osudech tzv. žítkovských bohyň, které v oblasti Bílých Karpat v minulých století působily, léčily a věštily.

Dora je sama následovnicí bohyň, ale bohyň z rodu, který byl prokletý. Všechny bohyně skončí tragicky. Jak nám příběh prozradí, skutečně se tak stane.

Po smrti matky Irmy přešly nezletilé děti Dora a její postižený bratr Jakub do péče Terézie Surmenové. 

Normalizace ale léčitelství a bohyním nepřeje, Terézie (všichni jí říkají Surmena) je zatčena za podvody a ublížení na zdraví při léčení, následně je přesunuta jako duševně nemocná do Psychiatrické léčebny v Kroměříži, Dora je přemístěna na internát, kde zažívá šikanu, Jakoubek je přesunut také do ústavní léčby do Brna. Surmena v léčebně umírá.

Uplynulo pár let, Dora dospěla, proběhla sametová revoluce a rozhodla se, že studium na vysoké škole zakončí diplomovou prací na téma: Žítkovské bohyně. Po několika letech se k tématu vrací znova, to otevřou archivy se svazky StB. Dora se dozvídá o sledování tety Surmeny agenty StB, i dalších bohyň. Nachází ale i další materiály, které nás zavedou až do doby nacistické okupace. I nacisté po tzv. bohyních pásli.

Najde Dora člověka, který stojí za neštěstím její rodiny a blízkých?

Román nás postupně seznamuje s osudy jednotlivých bohyň. Tučková nám tedy ukazuje mapu lidských osudů, které jsou navzájem propojeny, doplňují se a přinášejí nám vysvětlení všech událostí, které se v Bohyních řeší.

Myslím ale, že je bohyň na celý román až příliš. Kdyby autorka pár příběhů ubrala, knize by to, alespoň podle mého názoru, prospělo. Nicméně ale Tučkové musím složit poklonu, za detailní prostudování a zmapování celé kauzy žítkovských bohyň. 

Kapitoly jsou doplněny výslechovými protokoly a spisy z hlášení StB. Do jaké míry je příběh Dory, Surmeny a ostatních bohyň pravdivé, nechám na posouzení čtenářů.

Žítkovské bohyně se dočkaly velké čtenářské popularity, stejně jako audiokniha z roku 2012. Já byla ale trochu zklamaná. 
Nicméně se jedná o neobyčejný příběh, který se dočkal zpracování i dalšími autory a který si jistě své čtenáře najde.

Hodnocení: 6 z 10

Ukázka z knihy

Od té doby, co se stala andělem, už nikdy zbůhdarma neseděla na lavičce na zápraží horské samoty. Její čas se stal součástí času mnoha lidí, mezi nimiž zastávala důležitou roli. Vyko­návala ji hrdě a s vědomím odpovědnosti k tajuplné tradici, která vycházela z minulosti tak dávné, že si nikdo ze Žítkové, nikdo z Kopanic neuměl představit z jaké. Každý jen uctivě pokyvoval: — Bohování je prastaré, bohyně a andzjelé tu byli odjakživa. Odjakživa, odvždycky. Dora to dobře věděla. Co ale do chví­le, než se stala andělem, netušila, bylo, že bohyně a jejich umě­ní jsou taková vzácnost. Že je jinde nemají. Když byla malá, tak si dokonce myslela, že být bohyní je jen jedna z forem existen­ce. Že ženy se zkrátka dělí na tetky z pošty nebo jednoty, na dojičky a krmičky z JZD, a na ty, co se živí jako bohyně. Zdálo se jí to být stejně přirozené povolání jako jakékoliv jiné. Ani ji nenapadlo, že by to tak nebylo i jinde.Teprve až se stala andělem a poznala, z jak velkých dálek za bohyněmi lidé jezdí pro radu nebo léčení, pochopila, jak je­dinečné ty ženy jsou. O to nadšeněji pak andzjelovala a pečlivě dodržovala všechno, co jí Surmena kladla na srdce. — Když přijede autobus, stůj vždycky poblíž zastávky, nikoho na sebe neupozorňuj, jen čekej, až tě někdo osloví. Jestli se bude ptát na cestu k bohyni, zeptej se ho, jestli je tak hloupý, že věří na bohyně. Počkej, co ti odpoví. Když bude rozpačitý, doveď ho. Když bude moc sebejistý, radši se kliď, od takového nepojde nic dobrého. A dávej si pozor na dvojice. Pamatuj, že lidé sem častěji jezdí s trápením, se kterým se potýkají sami a ke kterému nepotřebují žádné svědky, opakovala Surmena často. Dora si to zapamatovala dobře. Pečlivě si prohlížela lidi, které vyplivly odpolední autobusy z Brodu, a když viděla ně­koho cizího rozpačitě se rozhlížet kudy kam, připletla se mu do cesty a počkala, až se jí zeptá: — Holčičko, prosím tě, nevíš, kde tady bydlí bohyně?

Webové odkazy

Více informací o knize

Rozhovor s autorkou