Lesová pohádka

Za devatery silnicemi, devatery obchvaty a devatery obchodními domy stál řídký a čarovný les. No, les, spíš lesík. Na jeho kraji stál malý, zakrnělý smrček jménem Šiška.

Šiška nebyl smrček jako každý jiný. Šišku nezajímal život v lese, v jeho rodině. Šiška toužil proniknout do lidského světa. Jeho touha byla dokonce tak silná, že jednou ukradl dalekohled turistům, kteří si pod něj, po dlouhé a náročné vycházce, lehli a usnuli. Dalekohled si omotal kolem své nejdelší větvičky a každý den jím pozoroval, co se děje v nedaleké vesničce, která se jmenovala Stromová Lhota.

„Achich, achich, do dubové jehličky, já bych chtěl být taky člověk… Chtěl bych jezdit takovým tím pařezem na čtyřech kolech a chtěl bych taky volat takovou tou velkou a placatou šiškou… Co si počít? Les je plný moudřejších a starších stromů, ty by mi mohly poradit. Páni smrci, co mám dělat?“ Jenže smrci si zrovna počítali jehlice, borovice brebentily s veverkami a malému smrčkovi nikdo na jeho otázku neodpověděl.

Jednoho dne přišel na kraj lesa pán v oranžové bundě a prozpěvoval si: „Řízni, řízni, řízni, ať to krásně vyzní.“ Šiška mu žádnou větší pozornost nevěnoval, za to osazenstvo lesa zpozornělo. „Lepší než almužna, lepší než lup, je pila dvojmužná, ostrý má zub.“ Ah, děti, vždyť je to dřevorubec! „Tak, tady si uděláme kolečko, tady taky a taky.“ Oranžový mužík si pobíhal po lese a zpíval si dál. Šiška stále netušil, co se děje. Náhle se dřevorubec otočil na Šišku. „Tak pojď, ty půjdeš taky.“ V tu chvíli přemohla Šišku zvědavost: „Dobrý muži, prosím vás, nevíte, jak bych se dostal do světa lidí? Je mi tu smutno. Chtěl bych být mezi vámi.“ „Ale podívejme se, smrček, jen se neboj smrčku. Zítra už odejdeš se mnou a staneš se součástí světa lidí.“ „Děkuji ti.“ Ve vesnici odbily hodiny dvanáctou, dřevorubec odešel na polední pauzu. „Ach Šiško, ty jeden hloupý smrčku. Víš, že se z tebe stane nábytek? Že přestaneš být stromem? Že už se nikdy nebudeš moci vrátit zpět do lesa?“ pravily staré stromy. „Vím,“ odpověděl hrdě a odhodlaně Šiška, „ale já se nebojím! Vždyť já se těším!“ Ostatní stromy jen nechápavě pokyvovaly korunami, ale rozhodly se Šišku v jeho snu podporovat. Když tu se náhle směrem od D11 žene červotoč Vilda a štráduje si to přímo k Šiškovi. Je to pěkný záškodník, za jeden večer klidně spořádá statný smrk. Šiška se lekl: „Jejda! Co když mě Vilda navrtá a oranžový muž si mě už nevybere!? Pomoc, strýčku smrku, pomoc, teto borovice, ochraňte mě!“ Však pozdě, zdá se.

Vilda už je přímo před Šiškou a už si brousí zuby. „Mňam, já mám hlad, to si dám!“ V tu chvíli se ozval hluboký hlas starého smrku: „Ty, Vildo, seber se, a mazej odsud pryč! Nech Šišku na pokoji!“ „A nenechám, nenechám, já mám hlad a do Šišky se zakousnout chci!“ „Vildo, radíme ti po dobrém, nech Šišku,“ povídá borovice. Vilda je ale neposlucha a nedá na dobře míněné rady. Už se chtěl zakousnout, když v tom dal starý smrk pokyn a společně s borovicí zasypaly Vildu jehlicemi. „Au, au, to bolí! Utíkám, utíkám pryč!! Jau, to bolí!“ A Vilda pelášil zpátky na dálnici, seč mu nožičky stačily. „Děkuji vám, strýčku a teto. Zachránili jste mě.“ „Rádo se stalo, Šiško. Hlavně ať jsi spokojený a ať jsou na tebe lidé opatrní.“

Druhý den ráno se dřevorubec znovu objevil. Podsekl Šišku, k němu ještě další smrky a odvážel si je dolů, do vesnice. „Tak co, smrčku. Jsi šťastný?“ ptá se dřevorubec. „Jsem. Splnil se mi dávný sen,“ odvětil spokojený Šiška.

A tak se náš milý Šiška za pár dní proměnil v krásný konferenční stolek. Děti, nemáte náhodou Šišku doma vy?

autorka pohádky: Dominika Podvolecká