Viktorie Hanišová – Rekonstrukce
Její zatím poslední knížka se jmenuje Rekonstrukce. A už teď vám mohu prozradit, že Hanišová opět nezklamala. Více si přečtete v recenzi.
Viktorie Hanišová je čtenářům mého blogu dobře známá.
Seznámit se mohli již s Anežkou i s Houbařkou.
Nyní vám představím Rekonstrukci (2019). Respektive Elišku,
hlavní hrdinku celého románu.
Jak se můžeme v tiráži knížky dozvědět, Eliška se
zrodila z vraždy. Eliščina vlastní matka zabila jejího malého bratříčka a
poté sebe. Zdá se vám, že jsem vám prozradila zápletku a děj knížky by tu mohl
vlastně skončit? Opak je pravdou. Tato tragická událost totiž ovlivňuje Elišku
více, než by sama ona chtěla.
S Eliškou se seznamujeme ve chvíli, kdy jí je devět let
a do výchovy si ji po rodinné tragédii bere teta Leonie. Je to starší maminčina
sestra, je vdova a bydlí sama ve veliké vile. Eliška u ní nikdy po
materiální stránce netrpěla, v nové škole si našla i kamarádku Romanu a
zdá se, že je vše v relativním pořádku.
Elišku ale stále pronásledují myšlenky a vzpomínky na vraždu
brášky Mikuláše a matčinu sebevraždu. Klade si nové a nové otázky, na které ale
u tety Leonie, ani u druhé maminčiny sestry Marty, nenachází odpovědi. Proč to
matka udělala? Vážně byla psychicky nemocná? A chtěla zabít i Elišku? A proč
tomu táta nezabránil? A kde vlastně je? Byla to skutečně vražda a sebevražda?
Když zemře teta Leonie a Eliška je již samostatná a dospělá,
myslí si, že dokáže žít život, který nebude mít s traumatem z dětství
nic společného. Dokonce se vdá a bude mít vlastní dítě.
Jenže před minulostí neutečete. A před vlastními myšlenkami
už teprve ne.
Román, který v mnoha liniích splňuje podmínky thrilleru
a navíc disponuje prvky detektivky – pro mě skvělá kombinace!
Hanišová umí pracovat s emocemi. Dokáže rozehrát drama,
aniž by k tomu potřebovala přehnané scény nebo sáhodlouhé květnaté souvětí
a popisy.
Zajímavou postavou je i Eliščina kamarádka Romana. Na ní Hanišová
ukazuje strachy a stresy současné generace, a to především ohledně ekologické situace
na Zemi.
V Rekonstrukci autorka opět dokazuje, jak moc se může
náš život lišit od našich představ a snů. Přesto ale není její próza sentimentální,
patetická a nejedná se ani o pokus o jakousi filozofickou sondu. Naštěstí!
Prostě, přečtěte si Hanišovou! Jakoukoliv!
Hodnocení: 10 z 10
Ukázka z knížky
Z reproduktoru se ozval název naší zastávky, nazdvihla jsem se, ale Tereza mě zatlačila zpátky do sedačky.
Nechápavě jsem na ni pohlédla. Pootevřela pusu, ale
pak se jen provinile usmála. Přitiskla jsem čelo k oknu
a sledovala, jak se mi roh našeho domu ztrácí z dohledu. Cesta mi přišla nekonečně dlouhá, ztratila jsem pojem o čase i místě. Kdesi jsme přestoupily na autobus,
který nás vyvezl klikatými uličkami na zastávku uprostřed strmého kopce s výhledem na zářící město uvězněné pod tmavošedou plstí. Z dálky k nám doléhal zvuk
projíždějících vlaků a nádražní hlášení. Tereza se rozpačitě rozhlédla po potemnělé ulici. „Kde to bylo?“ zamumlala si pro sebe. Vytáhla z kapsy papírek s adresou
a natočila ho ke světlu pouliční lampy. „Támhle,“ prohodila nejistě a ukázala před sebe rukou, ve které držela
tu moji. Zastavily jsme se před obrovským dvoupatrovým šedým domem porostlým břečťanem. Stiskla kulaté tlačítko zvonku. Stálo na něm: L. Brettschneiderová.
Ozvalo se zabzučení, Tereza strčila do branky a vystoupala se mnou po pěti schůdcích k otevřeným domovním dveřím. Ocitly jsme se v tmavé předsíni. Na
konci haly zářilo světlo a v něm stála černá silueta.
„Tak tě tady vítám,“ prohodila postava bez obličeje
trochu rozpačitě. Tereza mi pomohla z bundy a počkala,
až si zuju boty. „Běž dál a posaď se ke stolu.“ Lidský obrys mi pokynul rukou směrem do rozzářené místnosti.
Poslušně jsem šla a po Tereze v předsíni jsem se už vůbec neohlédla. Slyšela jsem, že za mnou něco volá, hlas
se jí slabě chvěl, ale slovům jsem nerozuměla.
Na stole stál hrnek s kakaem a talířek se dvěma plátky bábovky.
Komentáře
Okomentovat