Jak zůstal brouček Kája broučkem aneb Trochu ekologická pohádka

Až zas půjdete jednou loukou, které se říká Broučková k lesu U Velkého jelena, zastavte se na chvíli a podívejte se dolů. Na zem. Možná, že hned nic neuvidíte, ale zkuste se podívat ještě jednou. Že už vidíte? Ano, svět broučků, mravenců a žížal, svět, který, ač se tomu budete možná i divit, je podobný tomu našemu.

            I malí broučci chodí do školy, jako vy, děti. Musí, jakpak by se naučili, jak si udělat správné zásoby na zimu, poznávat, co je nebezpečné a co ne anebo, co je hlavním úkolem všechno broučků, jak správně ochraňovat zemi. Všichni broučci do školy chodili rádi. Jen broučkovi Kájovi se ve škole nelíbí. Nejraději by si jen hrál, ležel v trávě a pozoroval mráčky na obloze a snil o tom, že se promění z broučka v člověka. 

            Teď se možná ptáte, proč by chtěl být Kája člověkem, kdyby i jako člověk musel chodit do školy, učit se a mít své povinnosti. To víte, často se stává, že toužíme po tom, co nemáme a nevážíme si toho, co máme.

            Jednoho dne, to bylo zrovna pondělí a škola broučkům už dávno začala, zase ležel Kája v trávě a koukal na nebe. „Ach jo, co všechno bych teď mohl dělat, kdybych byl člověkem, kdybych mohl jezdit autem, koukat se na televizi a vůbec, dělat všechno to, co dělají člověčáci,“ povzdechl si. Jeho nářek zaslechl starý roháč Eman.

„Kájo, ty jeden broučku broučatý, co si to vymýšlíš! Být člověkem, kdo to kdy slyšel? Copak nevíš, jak se k nám lidé chovají? Šlapají po nás, stříkají na nás jedy! A ty bys chtěl být jedním z nich?“

 „To není pravda!“ zlobil se malý brouček, „to sis vymyslel! Lidé nemůžou být přeci zlí!“ Starý roháč už toho hodně pamatuje a Kája není prvním broučákem, který by chtěl ze světa broučků pryč, proto Kájovi řekne: „Dobře, když mi nevěříš, pojď se mnou večer na tajnou a dobrodružnou výpravu. Sám se přesvědčíš o tom, jestli mluvím pravdu, nebo jestli lžu.“

            Kája se chvíli zdráhal, přeci jenom ještě nikdy nebyl večer mimo louku, ale touha poznat dobrodružství byla silnější, než strach z neznáma. Když se Slunce uklonilo Měsíci a na obloze zazářily hvězdy, čekal Kája netrpělivě na Emana u velkého starého dubu, tak, jak byli domluveni.

„Nebojíš se? To, co uvidíš, tě možná vyleká…“

„Nebojím! Už jsem velký brouk!“

A oba už pomalu opouštěli jejich známou louku a blížili se k nedaleké vesnici Loučině. Kája koukal kolem sebe. To, co si do té doby jen představoval, nebo co se dočetl nebo doslechl, teď viděl na vlastní oči.

„Jů, to je ale podivných věcí!“ divil se.

„Nediv se a radši dávej pozor na cestu,“ radil Eman, „za chvíli už budeme v cíli naší výpravy.“

A opravdu ušli ještě pár metrů, když v tom se Eman zastavil před bílým domem. V přízemí bylo otevřeno okno. „Ha, máme štěstí! Nemusíme se plížit dveřmi, vylezeme po omítce!“ řekl Eman a hbitě se vyhoupl na zeď a šplhal vzhůru k oknu. Kája ho udiveně pozoroval a pak se vydal za ním. Netrvalo dlouho a oba už byli v bezpečí pokoje. Byl to pokoj starého profesora přírodopisu. Všude bylo plno knížek a pak takových zvláštních skleněných vitrínek. Eman se zde pohyboval s naprostou samozřejmostí: „Tak pojď dál. No neboj se. Pojď, ukážu ti, co nám lidé dělají,“ a vedl Káju k jedné skleněné skříňce. To, co Kája uviděl, mu doslova vyrazilo dech. Ve vitríně byli kamarádi brouci! Připíchnutí špendlíkem!

„Ne!“  vykřikl Kája, „a já chtěl být jedním z nich!“

Eman vzal Káju kolem krovek a povídá: „Vidíš a tys mi nevěřil. Teď už víš, proč musíš zůstat broučkem a proč musí broučkové chránit nejen zemi, ale i své ostatní kamarády?“

„Ano,“ vzlykal tiše Kája, „už to vím a slibuji ti, Emane, že budu vzorně chodit do školy a pilně se učit!“

„Tak se mi líbíš, Kájo!“

A oba dva se pomalu vydali domů, na jejich broučkovou louku.

            Druhého dne ráno byl Kája ve škole první. Nechtěl promeškat už ani jednu hodinu. Pilně se učil a za pár let se z něho stal ten nejlepší ochranář louky.

            Až zas půjdete jednou loukou, které se říká Broučková, řekněte mámě a tátovi, ať se podívají dolů, na zem a nešlapou na broučky. Třeba tam nějakého Káju najdete i vy.

autorka pohádky: Dominika Podvolecká