Mé soukromé zatmění

Když je dnes to nejdelší zatmění Měsíce za celé tisíciletí, připomnělo mi to jednu příhodu z jara.

Jsem člověk, jak se tak říká, humanitně zaměřen. To znamená, že mi nedělá problém zapamatovat si jména, propojovat historické události… ale bojuji s čísly, matematikou, logikou a dalšími podobnými obory. A když říkám bojuji, myslím tím opravdu tuhý boj, podobný tomu, který Napoleon svedl u Waterloo, a často dopadnu stejně jako nešťastný francouzský vojevůdce. Možná jsem dyskalkulik, ale papír na to nemám… I když by se mi občas velmi hodil.

Stála jsem v obchodě, platila nákup a jelikož i já patřím ke sběratelům věrnostních kartiček (člověk nikdy neví, kdy se to může hodit, že?), kývla jsem na prodavaččinu nabídku, že mi kartu založí. „Není k tomu nic víc potřeba, než jen jméno, adresa a datum narození. To abychom Vám mohli zaslat dárkový poukaz k narozeninám,“ vysvětlila prodavačka a začala do políček vyťukávat mé jméno a bydliště. „Tak a ještě to narození,“ koukla na mě a já? Okno, naprostá tma, vygumováno, kocovina mozku. Nic. Kolikátého jsem se narodila? Ježiš! Po chvilce, která mi ale připadala jako celé století, jsem si na den narození vzpomněla, měsíc jsem odpočítala na prstech, ale rok?!

Jako na potvoru jsem si peněženku nechala v autě, takže jsem nemohla tuhle záhadu rozluštit ani podle občanky. Když jde člověk platit žvýkačky a láhev vody, stačí mu padesáti koruna a nepředpokládá, že se bude muset legitimovat.

Kolik mi vlastně je? A kolik je můj věk mínus 2018? Sakra! Pomalu jsem začínala rudnout a ztrácet pevnou půdu pod nohama. Prodavačka na mě koukala pohledem, který mě odsuzoval na zbytek života stráveného v psychiatrické léčebně. Lidé ve frontě začali významně přešlapovat z nohy na nohu a kroutit hlavami.

Nazdařbůh jsem plácla rok, o kterém jsem si myslela, že by mohl být tím mým. Prodavačka registraci bleskurychle dokončila, podala mi plastovou kartičku a já vyrazila z obchodu jako namydlenej blesk. Nashle– patřilo lidem v obchodě, - danou už lidem venku.

Mé zatmění skončilo ve chvíli, kdy jsem se koukla na občanský průkaz. Jo! Den a měsíc dobrý a rok? No, co na tom, že jsem si přidala tři léta navíc, že…

PS:  V tom obchodě jsem od té doby (pro jistotu) nebyla.