Setkat se s bestií

Přicházela na smluvené místo. Cítila mírné vzrušení. Jak bude vypadat ve skutečnosti? Co bude dál? Nedočkavostí zrychlila krok. Teď bude sice na místě skoro o čtvrt hodinu dříve, ale to nevadí. Bude tam, připravena na cokoliv, co se ten večer stane.

Zůstala stát na rohu ulice K Náhonu a Široké. Tiše a nehnutě. Mimoděk koukne na hodinky, aby se ujistila, že schůzku neprošvihla. Čas si stejně neuvědomí. Je to přesně ten okamžik, kdy víte, co děláte, absolutně však nevnímáte výsledek. Tělem ji projel chlad: „Na lehkou sukni a tričko je asi ještě opravdu moc brzy, vždyť je teprve konec dubna,“ pomyslela si.

Přešlápla z nohy na nohu a v ten samý okamžik ji uviděla – ji, bestii. Je to skutečně ona? Malá naděje, že se tam zastavil jen někdo jí podobný, někdo, kdo půjde hned dál, ale ne, je to skutečně ona! Naživo vypadala hrůzněji než z pouhých fotografií.

Alice se dnes měla prvně vidět s Alešem, seznámili se na webové seznamce. Oba se na ni přihlásili spíše pod tlakem blízkých, kteří měli za to, že single byli už dost dlouho a že je na čase, aby se poohlédli po protějšku, s nímž, při troše štěstí prožijete v lásce a v míru, s dětmi a vnoučaty po boku a s jezevčíkem na klíně, zbytek života. Na další půl století s Alešem Alice teď opravdu nemyslela. Musela se soustředit jen na ni. Věděla o ní z Alešova psaní téměř všechno, ale že by se s ní musela potkat zrovna při první schůzce…

Stála proti ní – nehnutě jak sfinga, důkladně si Alici přeměřila pohledem. Alice se již začala zmocňovat bezmoc. Věděla, že musí být statečná, vydržet, nepropadnout panice. Od dětství k tomu byla vychovávaná. „Pane Bože! Ty víš, že jsem převážnou část života ateistka a že se na Tebe obracím jen, když něco potřebuju, ale prosím tě, udělej něco!“ Aličiny prosby, jež se tvářily jako myšlenky, se jí vydraly z úst. Ohlédla se kolem sebe, jestli ji náhodou někdo nezaslechl, ale kdo by se teď, po dešti a v chladu, v půl osmé večer procházel, že? Ne, Alice není hysterka, jen je po všech svých zkušenostech jaksi… ostražitá. A nedivme se jí. Útoky na její osobu zažívala již od dětství.

Ve čtyřech měsících ji bodla včela. „Bestie jedna!“ prohlásil tehdy táta, což samozřejmě Alice ví jen z vyprávění. Ve třech letech šla s dědečkem na houby do lesa. Když byla unavená, usadil ji děda do jehličí, nepovšimnuv si bohužel toho, že je tam mraveniště. Mravenci si nezvanou návštěvu vysvětlili jako přímé ohrožení jejich existence a začali nebohou Alici kousat do zadku. „No počkejte, vy jedny bestie! Vařící vodu na vás!“ vyhrožoval děda mravencům. V pěti letech se cestou ze školky s maminkou zastavily na návsi. Maminka, zaujata družným rozhovorem se sousedkou, si včas nevšimla toho, že se Alice rozhodla ochočit si husu. Husa se ovšem kamarádit nechtěla a vysvětlila to Alici tím, že ji štípla do lýtka. Maminku ze sousedské debaty vytrhl až nekontrolovaný dětský pláč. „Ty jedna bestie! Na pekáč s tebou!“ hubovala maminka. Ve čtvrté třídě se Alice zamilovala do představy, že se stane paní zvěrolékařkou. Přistupovala k tomu zodpovědně, nic nechtěla ponechat náhodě, a proto si ve stodole zřídila provizorní ordinaci. Hned ošetření prvního pacienta dopadlo katastroficky. Kočka Mína nedokázala pochopit, že k tomu, aby ji mohla Alice důkladně vyšetřit, je potřeba, aby v klidu ležela na zádech a Alice ji mohla uspat. Ve chvíli, kdy se budoucí veterinářka Alice chystala provést první lékařský úkon, Mína se vymrštila a sekla drápkem svoji ošetřovatelku do čela. Alice byla tímto jejím činem natolik zaskočena, že se zmohla jen na pouhé: „Bestie!“ Na toto období ji dodnes upomíná nepatrná jizva nad levým obočím. Přání být veterinářkou vzalo rázem za své.

Další střet se zvířetem nastal v osmé třídě, kdy si tak moc přála o někoho pečovat, že od spolužáka vyškemrala křečka. Samečci jsou prý mazlivější, takže nic by hrozit nemělo. Pojmenovala ho Láďa, v kleci mu udělala útulný domeček a těšila se na společné chvilky s tímto milým tvorem. Žel Bohu, při prvním společném kontaktu ji křeček kousl do prstu. Ukázalo se totiž, že Láďa je samička, a tak se z Ládi stala Lada. A putovala zpátky ke kamarádovi. „Je to bestie. Ono se to špatně pozná, co je to za pohlaví…“ bránil se kamarád a omluvně krčil rameny. Na střední se zvířatům úspěšně vyhýbala, až do okamžiku, kdy se bláznivě zamilovala do idola třídy Jindry. Než stačila nahodit udičku a nalákat spolužáka na svou neodolatelnou osobu, zaútočila na nebohého Jindru ta zmije Markéta. „Bestie!“ pomyslí si ještě teď Alice. Když se tohle stane člověku v sedmnácti, je to podraz, který se neodpouští.

Hrůzné příhody z dětství poznamenaly Alici natolik, že jakmile se osamostatnila, přestěhovala se do džungle betonového města, kde je riziko, že potkáte zvíře, které by vám mohlo ublížit, oproti vesnici téměř zanedbatelné. A pokud už nastane situace, že by hrozila přímá konfrontace se zástupci fauny, udělá Alice všechna možná i nemožná opatření, aby zabránila osobnímu (rozumějí, tělo na tělo) setkání. Přiznejme si, Alici rozruší i zbloudilá moucha, která omylem vletí oknem do jejího pokoje. Hodně kamarádů jí říkalo, že s překonáním této fobie by ji mohla pomoci terapie, psycholog, nebo dokonce hypnóza! Nad tím vším ale jen mávla rukou.

V tomto případě si myslela, že láska, která jinak i hory přenáší, přenese i strach z Alešovy chlupaté bestie. V hlavě si dopředu představovala všechny možné scénáře, například: Aleš psa prodá; Aleš se kvůli ní psa zřekne; Aleš slíbí, že se pes a Alice nikdy nesetkají; pes umře.

Ale zatím se tu střetly jen ony dvě, bez Aleše. Vzpomene si přesně na ten pocit, kdy ji před lety poďobali mravenci. Brrr… „Kde sakra může být?“ vyklouzne Alici z pusy.

Pak se rozhodne. Překoná svůj strach. Překoná samu sebe. Přejde ulici, která je jakousi demarkační linií mezi ní a bestií. První krok je ještě nejistý. Zastaví se, zhluboka dýchá. V duchu si počítá: „Raz, dva, tři.“ Jde dál, po dalších třech krocích zjišťuje, že bestie je sice v pozoru a stále sleduje Alici, ale je uvázaná na řemenu k popelnici a vrtí ocasem… To Alici trochu uklidní. Ještě čtyři kroky a stojí před ní. Setkaly se, tváří v tvář. Ona a bestie. V ten okamžik se otevřou vchodové dveře a v nich se objeví Aleš! Když je obě dvě spolu uvidí, jeho úsměv zmizí a snaží se hned celou situaci nějak zachránit, ale vzápětí si uvědomí, že Alice nerve strachy vlasy ani sobě, ani psovi. Že si na sebe jen konsternovaně zírají. „Ahoj Alice, tak tohle je Matylda. Už jste se seznámily, jak koukám...“ Alice překvapeně koukne na Aleše a vyloudí ze sebe trochu křečovitý úsměv a kostrbatou odpověď: „A ahoj, ano, jo, no,  seznámily. Těší mě, já já jsem Alice. Jsem ráda, že se konečně setkáváme. Teda, ne jen já a tady Matylda, ale že se setkáváme my dva spolu…“ a nervózně trhne hlavou. Aleš se usmál a chytil Alici za ruku: „Tak půjdem, holky moje,“ a šli společně ulicí dolů do města. Alice jen nevěřícně koukala. Ano, láska možná opravdu hory i bestie přenáší.

pozn.: S povídkou jsem se zúčastnila soutěže Tovaryši kalamáře 2018.
autorka povídky: Dominika Podvolecká